Georgík

Tak začíná další týden s Georgíkem a moje nadšení z tohoto pejska nepolevilo, naopak, jsem přesvědčena o výjimečnosti tohoto psa. Ale pěkně od začátku.

Výběr pejska

Když jsem se omylem dostala na stránky Chrti v nouzi, prohlédla jsem si nabízené pejsky, politovala a tím to pro mě skončilo. Jenže skončilo asi tak na hodinu, nedalo mi to a znovu jsem tyto stránky otevřela a četla a prohlížela. Pak mi v hlavě začalo šrotovat – co kdybych nějakému nabídla domov? Sice už dva venkovní mám, ale toho třetího jako domácího mazlíka bych zvládla časově i finančně. Šla jsem za manželem, co by na to říkal. Vyrušila jsem ho ze sledování fotbalu, takže odpověď nebyla povzbuzující – Jsi blbá? No tak asi jsem. Další den jsem na cvičáku řekla některým o své myšlence, divili se, proč zrovna chrta, když mám ročního psa ve výcviku. Potřebuji společníka, s kterým si víc pokecám než manželem, byla moje odpověď. A tím jsem se rozhodla úplně a hned večer vyplnila dotazník. Rozhodla jsem se pro plavého psa Rodolpha, který by barevně ladil do psí smečky. Terezka mi napsala, že už našel domov v Německu. Nevadí, je tam nabídka tolika krásných psů, že nebyl problém najít dalšího – líbila se mi Duffy, ale zase mě předběhla rodinka, u které byla Lucka přede mnou. Další sympaťák George byl stejně zbarvený jako ona (i moje dřívější německá doga). Znovu a znovu jsem si četla jeho popisované vlastnosti a prohlížela obrázky. To bude ono, potřebuji aktivního pejska a část krve kolie (snad) se mi zamlouvala. Doma jsem pořád o něm mluvila, manžel byl zviklaný napůl a po návštěvě Lucky začal známým vykládat, že budeme mít chrta. Začaly přípravy, na kterých se aktivně podílel – sehnat podlaháře a na plovoucí podlahu se položilo lino, aby to packám neklouzalo. V bazaru jsme koupili starší dvoukřeslo, aby měl v každé místnosti poleženíčko. Pro vyvýšenou misku jsme si zajeli do Olomouce.Další menší úpravy a nákupy nepočítám.

Jídlo

Do Vanovic jel manžel pro Georgíka samozřejmě se mnou a naplánoval si týden mateřské, z které nakonec jsou týdny dva. Oba jsme byli ze setkání tolika báječných lidí a psů docela vedle. Zpáteční cestu Geo proležel v klidu na zadním sedadle. Do bytu jsem ho uvedla na vodítku a v kuchyni pustila. První zmerčil misku s granulkami, zmizela v něm během pár vteřin. Chudáček měl asi velikánský hlad, tak za hodinu byla další večeře – rýže s kuřecím masem a mrkví. Opět se po jídle jen zaprášilo. Když si manžel namazal chleba, že je od oběda daleko, obsloužil se Georgík sám, přece nás nebude zdržovat, když si na linku dosáhne v pohodě. To byl první povel NE, který v češtině poznal a několikrát jsme jej během prvního večera ještě použili – pochopil rychle, ale jen když jsme se dívali. Jak zjistil, že není sledován, hned prozkoumával, co by se ze stolu nebo linky dalo slupnout – bezpečně poznal žrádlo, jiných věcí si nevšímal. Tak se jídlo přemístilo do vyšších míst, jinak by z chrta byl bulmastif.

Seznámení

Ještě ten večer jsem mu do kuchyně dovedla ročního křížence Edíka, který je plný energie a bude mu dobrým společníkem na rychlostní závody na zahradě. Jenže Edík si asi myslel, že jsme mu dovedli háravou fenečku, poskakoval okolo něho, pokňukával a snažil se mu všemožně zalíbit. Georgík ho očuchal, pozdravil a tím jeho zájem skončil. Tak jsem přivedla na vodítku dalšího psa Čadíka - 9,5 letý po mamince bulteriér (tatínek byl neznámý, ale tvrdím, že byl určitě vydra podle toho, jak miluje vodu). Jestli někdo sleduje Znalce psí duše na National Geographic, tak to je druhý Daddy. Zkontroloval, jestli nám ten přírůstek neubližuje a po vysvětlení, že je to kamarád, že je hodný a ujištění, že jeho pozice vůdce psí smečky zůstane zachována, souhlasil, že nás bude víc. Při krátkých venčeních na dvoře (to je výhoda oproti paneláku, že ráno vylezu jen v pyžamu a během krátké chvilky zpátky do tepla) se první dva dny Georgík jen vyčůral nebo vy…. a hned běžel domů, psy jen krátce pozdravil. Až třetí den začal Edíkovi vracet to, že si ho spletl s fenečkou – nahání ho po dvoře a okusuje jako uvařenou kukuřici, ale Edík je nadmíru spokojen. Když jsou ve velkém zápalu, přiběhne Čadík, blafne na ně, jestli jim není blbý dělat takový kravál a oni kupodivu na chvíli zmírní tempo.

Venčení

Na procházky po okolí je beru většinou všechny tři, je to moje švédská trojka, jenže když ty dva starší pustím na volno, Geo se smutně kouká a poštěkává, že by chtěl taky, proto každou vycházku zakončíme na zahradě, kde jim ukazuje, jak má vypadat sprint. Pozdní noční procházku s ním absolvuji na zahradě sama a učím ho, že nebudu hlídat já jeho, ale ať si hlídá on mě – když lítá jako čert, využiji toho a schovám se mu. Jak po chvíli zjistí, že se mu panička ztratila, zastaví, napřed zrakem a potom sluchem hledá, kde že jsem to zase vlezla a lítá a hledá mě. Jeho radost při nalezení je veliká, jenže já už mám skoro všechny úkryty vyčerpány, leda se zakopat pod zem. Naštěstí jsme na vesnici, kde má větší zahradu skoro každý a tak se pár známých zeptám. Rýsují se mi další možnosti, takže sprintování na dalších oplocených pozemcích není ohroženo.

Kočky

Naše  2 kočky venkovní ihned zaregistrovaly nového psa na dvoře. Geo je postřehl stejnou rychlostí a už se těšil jaká to bude pěkná honička. Vyletělo ze mě NE a on se zarazil – proč nemůžu, vždyť bude sranda? Tak začalo vysvětlování, kočky pěkně do náruče, ukázat mu je zblízka a vykládat dokola, že jsou naše, hodné, … Aby to bylo ještě jasnější, beru je někdy dovnitř a tam znovu kecám a kecám. Neublíží jim, jen jim očichává prdelky. Ale bez mého dozoru by je asi pořádně prohnal. Kočky z něj mají respekt, nenakrucují se před ním jako před ostatními mými psy a neprovokují, takže konfliktní situace nejsou.

Spaní

První 2 noci Georgík spal na svém dvoukřesle v kuchyni tiše jako pěna. Třetí noc slyším ťap ťap opatrně po schodech nahoru do ložnice. A už mám psí hlavu pod dekou – nebylo by tady volné místečko? Sice bylo, jenže vím, když povolím, bude to napořád a já mám dost lehké spaní, každé jeho převrácení by mě budilo, tak neústupně trvám na svém NE. Geo viděl, že neuspěje, tak šel zkoušet štěstí pod dekou manžela, ten by ho k sobě vzal, ale nechtěla jsem. Nakonec si našel místečko v ložnici sám – na křesle, kde jsem měla oblečení a do rána mi ho pěkně žehlil. Poučena z noci jsem mu nachystala koupený pelíšek k posteli a teď už každou noc do něj suverénně míří a je potichoučku, jen si na střídačku prdí s manželem. Ráno vstávám nejdřív a snažím se nikoho nevzbudit, ale marně – z pelíšku vyletí žirafí hlava – ty už jsi vzhůru paničko? To je báječné, tak pojď, půjdu s tebou dolů, ať se Honzík (manžel) může ještě vyspinkat.

Ničení

Přestože jsem byla na nějaké ničení připravená, zatím žádné není (ale určitě přijde), nic jsme nemuseli přemístit, schovat, kromě žrádla ho zatím nenapadlo něco okousávat, ničit, dokonce ani odpadkový koš neprozkoumává, a to už byl pár hodin doma sám. Svoje hračky si okusuje poctivě a přenáší z místa na místo. Nejoblíbenější má míček, z kterého vypadávají granulky, taková hračka pro dlouhé chvíle, princip pochopil rychle – čumákem ho postrkuje před sebou a sbírá sem tam vypadnutou granulku nebo jiný pamlsek, jak skončí v rohu, packou ho zase postrčí doprostřed kuchyně. Když se mu zdá, že to málo padá, strčí špičák ze spodní čelisti do malého otvoru a nějakým záhadným způsobem ho zvětší tak, že se dostane na zbývající pochoutku. Je to filuta.

Povely

První a nejvíce používané je zmiňované NE, reaguje na to velmi dobře, asi proto, že v angličtině zní podobně. Další učím přivolání – na jméno George reaguje také dobře, povel „ke mně“ k tomu přidávám jen někdy. Ale učím ho, jako ostatní mé psy, na zvláštní zapískání, to je mám hned u sebe a on to rychle pochopil, asi proto, že když po hvizdu přiběhne, vždy dostane něco dobrého, většinou kousíček syrového masa. Procvičuji to v bytě i na zahradě a funguje to, je u mě dřív než ostatní. Chci to mít jako malou pojistku, kdyby se stalo, že by se třeba vysmekl z postroje. Nevím, co bych dělala, kdybych o něj přišla, stačilo pár dní a já si na něj strašně moc zvykla. Je to jeho zásluha, tak jak mi osobně psala Jennifer – je to zvláštní a vyjímečný pes.

A ten zbytek

Napsala jsem toho hodně, ale stále to není všechno, třeba naše dnešní první návštěva cvičáku, aby se pozdravil s dalšími psy, kteří mu dost chybí z irského útulku. Není tu napsáno, jaký je velký mazel, jak bezpečně poznal pod stromečkem svůj dárek (moc voněl), jak jsem se kvůli němu poprvé dostala na Facebook a dopisuji si v angličtině (aspoň se snažím) a další věci. Prostě a krátce řečeno -  svým rozhodnutím o adopci jsem získala nejbáječnějšího přítele, jakého jsem mohla mít a nejen já, nadšený je i manžel, který o něm každému vykládá a říká, jak jaký je to PAN PES. Trochu ho brzdím, protože jsme měli štěstí, že je to mladý a tvárný pejsek, který asi neměl špatnou zkušenost jak se psy, tak s lidmi. A velkou zásluhu na tom má Jennifer, které tímto hrozně moc děkuji. Nebýt jí, nebyl by teď můj život obohacen o tak vzácného přítele. Samozřejmě, že Lucka i Terezka svůj podíl na mém štěstí mají také. Ještě jednou jim všem já i můj manžel děkujeme.

P.S. Fotečky i video už mám. Teď jako amatér a s dálkovou podporou dcery se budu snažit něco sem v co nejbližší době umístit.