Georgík

Ten čas tak rychle utíká, že než se člověk otočí, je týden pryč. Potřebovala bych, aby den měl 30 hodin, nestíhám být na PC, volný čas z 90% věnuji psům, byl to můj koníček a díky Georgíkovi je z toho kůň. Takového mazlíka a zároveň i záprdeláka jsem ještě nepoznala, kam se hnu, tam je i ON. Opravdu nevím, jestli to byl ten 6.smysl, že jsem si vybrala zrovna jeho. Ale padli jsme si do noty až tak moc, že mi to připadá skoro až neskutečné.

V hodně věcech mám výhodu oproti adoptivním rodičům bývalých závodních chrtů,  tolik bych vám chtěla o Geovi napsat, že nevím co dřív, a zároveň, aby to nevyznělo jako sebechvála, kterou nemám ráda. Navíc v době, kdy se ztratil další přivezený pejsek.

Moje druhé já (Geo) nepoznalo trénink na dostihy (aspoň si to myslím, protože je nalezenec). Asi nemá špatné zkušenosti -  nebojí se lidí, psů, hluku.Všechny vítá jako největší kamarády. Není čistokrevný grey, má v sobě krev asi border colie – je to poznat podle zalomeného ocasu. Ale to neznamená, že kočky a jiná lovná zvěř ho nechává chladným. Trochu o psech něco vím (o chrtech až teď). Tak vědoma si rady jednoho velmi uznávaného kynologa – pořád jedno oko na psovi (mám 3 psy, tak brzo budu šilhat). Proto se mi dařilo vysledovat, co Geo zamýšlí. Když  „podsadil“ zadní nohy, že se chystá vystartovat, už v zárodku jsem to tlumila svým hlučným NE. Možná si moji známí ze začátku mysleli, že jsem blázen, když se s nimi bavím a nedívám se na ně, ale někam jinam - po psovi.

Jsou v tom hodiny a hodiny času, který jsem věnovala Geovi, ale vrátilo se mi to v podobě absolutní důvěry „pán-pes“. Geo byl od začátku bezvadný – doma, mazlil by se až do úplného vyhlazení, nezničil nic, přestože měl přístup ke všemu – papuče, oblečení, spížírna, odpadkový koš (voňavé věci tam nepatři, ale musí přímo do popelnice)… Po příchodu z práce byl doma větší pořádek než když měl manžel mateřskou dovolenou kvůli němu. Nikdo by nepoznal, že náš domek obýval během dne jen sám pes. Jenže venku na vodítku ho zajímalo kde co, páníček byl až někde na dalších místech. To jsem chtěla změnit.

Hodně mi pomohl výcvik poslušnosti. Žádný dril, kdy si každý představí jen ovčáka, jak poslušně plní příkazy pána. Pouze trpělivost a důslednost, u takového zlatíčka to ani jinak nejde. Po měsíci návštěv cvičáku, kdy Geo v autě pozná, že už jsme přijeli na místo a nedočkavě kňučí, jak se těší, se jeho chování venku otočilo o 180 stupňů. Užije si tam volnosti a pejsků, ale zároveň ví, že také on musí mít jedno oko na páníčkovi, hlídá si mě, abych se mu neztratila.  Klasický výcvik mu nedělá žádné problémy, za měsíc zvládl víc, než psi, co tam chodí půl roku – chůze u nohy, obraty, polohy, odložení, štěkání na povel, překážky. Přivolání má u začátečníků snad nejrychlejší. Něco okoukal od mých dvou psů, ale většina je jeho práce, jak jsem o povaze chrta četla – dělá to proto, aby se zavděčil pánovi a navíc ho to viditelně baví. A moc rád běhá u kola, záměrně vyhledávám místa,  kde jsou srnky i zajíci. Je ve střehu, ale jeho panička je přednější (jsem opravdu ráda, že nepoznal trénink na chrtí dostihy, asi bych měla v sádře nějakou tu končetinu). Také se naučil, že otevřené dveře domu nebo auta neznamenají „volno“,  po přečtení několika příběhů útěků jsem si to dala za hlavní úkol, hlavně proto, že je Geo tak kontaktní a nemá z ničeho strach.

Ale aby to nebyla jen chvála na chrtíka, musím požaloval dvě věci – na cvičáku narušuje výcvik ostatním psům (i těm, co už mají nějaké ty zkoušky za sebou), protože jim asi „voní“. Jsou z něho úplně na větvi, i ti největší rváči mu nadbíhají, a každý by ho rád nakryl. Geo neodbytné nápadníky musí zavrčením a jemným kousnutím do krku odhánět.

No a další je přes to žrádlo – nedávno jsem smažila 6 kuřecích stehen. Manžel slíbil - jak vychladnou, tak je schovám. Samozřejmě, že zapomněl a nechal je na sporáku. Ráno na mě spustil, jestli jsem měla v noci hlad – ze 6 stehen zůstaly na talířku jen 2 krásně urovnané uprostřed a nikde žádné drobky. Georgík správně usoudil, že tohle jídlo bez dozoru je jeho a 2 stehna nám budou bohatě stačit. Je od něho pěkné, že se s námi rozdělil. Ať mi pak někdo vykládá, že chrti jsou hloupí. To může jen ten, kdo se s nimi nesetkal – donedávna jsem to byla já.

Ještě musím napsat, jak mi Geo dodal odvahu – při včerejším nočním venčení poblíž zahrady se tam objevilo něco moc velkého černého. Nevěděla jsem, co to je za obludu. Geo tlumeně vrčel a přitiskl se mi k noze. Věřil, že se mu se mnou nic nestane a já věřila jemu, že by mě v tom nenechal, tak jsme šli společně kupředu prozkoumat, co to je. Řekla jsem si, že jsme dva a obluda je jen jedna, to musíme zvládnout. Pak jsem se styděla - byla to jen hromada větví, kterou tam soused složil a ve tmě to vypadalo hrůzostrašně.

Život s Georgíkem dostal nový rozměr, přestože mám psy odmalička, pořád objevuji něco nového. Je to náročnější na čas – nemyslím teď výcvik, ale nemám tolik volnosti, co dřív, z práce pospíchám, vše podřizuji Geovi,. Zatím jsem toho nelitovala a jak to vypadá, ani litovat nebudu, naopak jsem ráda, že mi život dal takovou výzvu. Na chrty jsem se dostala omylem, ale asi to tak mělo být a já jsem za to vděčná. Poslušné psy jsem měla i předtím, ale tohle je něco víc, někdy mi chrt připadá klonovaný člověkem.