Corrigan, Fox (a jejich smečka)

O kom teď bude řeč, tuší asi všichni, kdo ho někdy viděli. Přijel k nám před dvěma týdny, jeho tvářička svítí jako zlato a tmavé oči mu září z černého lemování. Je to náš nový kamarád Foxík. Tedy Foxík, tělesnou stavbou spíše Fox, což nás těší (když večer venčíme, nemusíme se bát).

Do čeho jsme se v prvních dnech s pochopením vžili, společně jsme to odchodili, prožili a i přežili  , napíši hned zkraje, pak už bude jen samá chvála:

Foxík, ač pes pevně stavěný, je dušička křehká. Není to úplný mlaďoch, leccos asi prožil (nožička, ouško, i zoubky pošramocené, vše je zahojené, ale zlé vzpomínky jistě zůstaly). Letorou je Foxík živý pozorovatel všeho, co se kolem děje. Nepropadá panické hrůze, ale lidé, jejich hlasy a zvuky lidmi způsobené, přicházející i jen z dálky, ho rozrušují, vlastně se jich bojí. A lidí je v Praze opravdu hodně. Říkám, že bydlíme v tichých ulicích, ale teprve očima Foxíka jsem zjistila, jak je to opravdu. Turisté s jezdicími kufry, metaři s vozíky, matky s dětmi, lidé, vynořující ze ze vchodů do domu, rozveselení návštěvníci divadel, restaurací a hospod, to vše i ve dvě ráno, klidu se prostě dočkat nedá. Hodné lidi, co si jen chtějí popovídat o pejscích, i ty jsem přestala mít ráda. Foxík se jich všech nějak obává. A tak v prvních dnech po příjezdu jen vytahoval krk do výšky, moji ruku z ramene, stříhal ouškama, cupal, dupal, pochodoval, rychle dýchal, a... nečural. Tedy občas ano, samozřejmě. Ale ony intervaly, vyplněné zoufalstvím z nachozených kilometrů (společně s trpělivým Corriganem), mám v živé paměti: 24, 18, 15, 10 hodin. Ale, jako všechno, chce to trpělivost, to všichni víme, jednou ráno bylo vyhráno. I když u nás v ulici opět někdo s něčím "strašil", Foxík si označil popelnici hned po Corríškovi. A tak už to teď dělají pořád, takže "nevenčicí" problém je za námi. Foxíkovo znepokojení lidmi a hlasy (také štěkotem psů) trvá, postupně však otupuje. Tah na vodítku se mění na spořádanou chůzi, Fox jen někdy začne táhnout únikovým směrem. Chce to zastavit se, obejmout, uklidnit (a pokračovat v původní zamýšlené trase!), a pak už většinou jdeme v klidu.

Tohle je opravdu jediná potíž, kterou jsme s Foxíkem měli. To, že Fox, pán v nejlepších letech, velmi důrazně vysvětlil našemu maliňáčkovi, že není jeho nová chrtí manželka, hodnotím opravdu kladně, bylo to jeho svaté právo. Syn šarvátku rozehnal důrazným hlasem, ovčáček pochopil svůj omyl a Fox má zřejmě navždy pokoj od dvorného očichávání (alespoň doma tedy; oni nekastrovaní pejsci jsou z těch našich trochu pomýlení  ).

Naše předchozí čtyři měsíce života s Corriganem byly pohodové a bez problémů, ale stále tu byl pocit, že nám něco chybí (no, přece chrtí kamarád). Příchod Foxíka zcela naplnil mé očekávání, že dva chrti jsou "víc" než jeden. A to tak brzy, že se mi o tom v těch prvních těžkých dnech ani nesnilo. Po dvou týdnech Foxíkova života s námi "kluci" dělají víc a víc všechno spolu, někdy tak synchronně, až je to legrační. Počáteční hraní lehkých šachů o pelíšky, kdy se Fox na Corriho lepil, hledal v něm oporu, a Corri to s trochu vykulenýma očima snášel, se náhle změnilo ve hraní opravdové. O Velikonocích spolu pejsci uspořádali první chrtí lety po zahradě (poprvé v noci, když už byli lidé z okolních zahrad konečně zalezlí ve svých domečcích – sousedé, promiňte, já vás teď vidím očima plachého pejska). Po jak dlouhé době asi Fox takto naplno běhal... (a běhal rychle, i když je to už pán v nejlepším věku, řekněme). I v pražském bytě naše přerostlá štěnátka začínají pěkně dovádět, lítají polštářky, hračky a pejskové (je to obrovská legrace  ).

Foxík je (zřejmě z útulku) naprogramován napapat se a zalehnout (my tedy před tím papáním máme pěknou procházku), Corri se mu v tom přizpůsobuje. Skoro pak má člověk pocit, že by měl vypadnout a nerušit, a tak se mi snáz odchází do práce (ale zas těšení se domů je dvojnásobné  ).

A ještě pár slov o Corriganovi, ten už je u nás pátý měsíc (už i nějak pozapomínám na jeho minulost, je už plně usazený). Když kráčí na vodítku, vypadá, jako že jeho maminka byla melancholická labuť. Když se vodítko odepne, stane se z něj obří foxteriér, který lítá, hází hračky do výšky a v běhu je chytá, přetahuje se o hadr jako při nácviku obrany, provokuje ke hře chňapáním po lýtkách a prokládá to důrazným, docela hlubokým štěkotem.

P. S. Povídání výše vzniklo před několika dny, nějak se mi nedostávalo času k přetažení na blog. A tak máme trochu novinky: Foxík se popral . Promiň, hezký výmaráčku, opravdu je mi to moc líto . Foxík se tě trochu bál, navíc také nemá rád, když k němu někdo čichá jako k fence, a to pořád a pořád, a nesčíslněkrát maličkým zavrčením naznačil , že ho máš nechat být. Ano, je to má vina, měla jsem to uhlídat. Doufám, že se ti šrámy dobře hojí, na Foxíkovo natržené obočí a dvě další dírky jsme dostali Framykoin a zacelují se bez komplikací.

Starost mi dělá Foxíkova nožička, v minulých dvou dnech několikrát lehce zakulhal a pak se to rozchodilo, dnes večer ho opět bolí .

Tak se nám vyprávění zvrtlo k ponurosti, ale pár fotek to snad trochu vylepší. Corri a Fox zdraví všechny známé milé lidi a pejsky.