Kirby

moc mě mrzelo, že jsem tentokrát nemohla jet s našima chlapa pro nového dočáska. Měla jsem na povel výroční sraz spolužáků, kteří se sjeli do Olomouce z celé republiky . Nicméně, jakmile dočásek přijel, sraz nesraz, rychle jsem mazala, alespoň na chvíli domů. Nemohla jsem se dočkat, Kirby už by přes měsíc u své rodinky a nám se moc stýskalo…
A byl tady – vysoký, hubený ale krásný kluk, od začátku vrtěl ocasem, slupnul misku granulí, dal si vody, jen tak bokem čuchnul k naší Cigině, která se odstěhovala na místečko a jen koukala, co že je to za nové, velké nadělení…Pak začal kontrolovat cože je to za nové ubytování.
Nakonec usnul a pak začalo klasické sžívání se a učení nových věcí: schody, dveře, doma nečůráme, do postele můžeme (tedy u nás ano), venku jsou i malincí pejsci (to nejsou králíčci), tohle je moje místečko a moje hračky (Ciga si občas myslí něco jiného, ale nakonec se vždycky domluvíme).
Čůrání Pep zvládl do 3 dnů, zkusil označkovat sedačku, ale protože rychle pochopil co znamená slovo NE, tak už to neděláme. První týden proběhl moc dobře, jen jsme museli k panu doktorovi, kvůli zánětu dásní a rovnou jsme domluvili vyčistění zoubků. Pan doktor byl moc fajn, padli si do oka – Pep si ho chtěl pořádně očichat, ale zápach z pusy veta odradil - Pep dostal antibiotika s tím, že až zaberou, tak se pak můžou očuchat víc :o). Do dvou dnů byl zápach pryč!

Pepíno a jídlo - „jím všechno, bez řečí, s chutí, ale v klidu“. V šuplíku jsou piškoty, na lince občas rohlíky nebo jiné jídlo – a když to tam jen tak leží – tak si to můžu vzít, že? Jenže Cigina potichu vrčí a žaluje, že si to beru. A zase slyším NE, nesmíš!
Párkrát jsem si zkusil ten rohlík nebo krajíc odnést na místo, že si ho vychutnám – no ale ti lidi asi vidí všechno a když zase slyším NE, tak to nechávám ležet, ať si to tedy nechají. No a v obýváku na stole byly oříšky a jednou nějaký sýr, nikde nikdo, tak to jsem slupnul, ale pak zase slyším „Pepi NEEE“. No, ty misky s granulemi a losovým olejem jsou nakonec lepší :o) a nějaké mňamky stejně dostávám.

Pep je sluníčko, užívá si mazlení, masáží, česání a měkkého místečka i postele, když je unavený a my na něj promluvíme, ani neotevře oči, jen zavrtí ocasem, protáhne se, odfoukne a užívá si dál spánku.
Trénujeme „být sám doma“. To je asi to nejtěžší, ale čekali jsme, že u Pepa, že to bude horší. Po prvním dni odcházení, návratů a hubování za škrábání na dveře a za štěkání, jsme začali 10, 20 minutami a dobu jsme prodlužovali. Manžel oprášil starou kameru a natáčeli jsme co se děje za zavřenými dveřmi:
Pep chvilku stojí za dveřmi, pak si lehne na místečko a tady si občas zakňučí – podle nás tehdy, když slyší, že někdo jde kolem dveří a ale k nám nejde :o// (už vůbec neštěká, doma nic neničí). Poučení sousedi podávají hlášení, že je klid. Zvládl být doma sám i bez kámošky Cigy a to je velký úspěch!

Po měsíci: máme vyčištěné zuby, občas jezdí do práce dočasnou mamkou – tam se mu líbí moc – velká chodba, kanceláře, všude hodní, hladící kamarádi, občas dají i nějakou mlsku – paráda :o).

Je to pohodář a pořád se těšící pes: má radost že jde ven, že se vracíme domů, raduje se z hraček, z jídla, vítá návštěvy, ráno s nadšením pobíhá s hračkama, Cigina občas chytne pár facek radostně vrtícím ocasem a tak někdy prchá… Užíváme si výletů a malých srazů s ostatními chrtími kamarády z okolí… takže „nové jméno“ Happy Pepi mu sedí dokonale :o)))))