Při pohledu na naši fenku, jak se jako chcíplotina nehybně válí v pelíšku, jsme se s mámou rozhodly, že toho našeho gaučáka musíme někam vytáhnout, aby měla trochu pohybu. Okamžitě nás napadly Krkonoše. Hledaly jsme tedy hotel někde v Malé Úpě, kde by akceptovali pejsky. Přes internetový portál jsme našli penzion Sokolí boudy. Sbalili jsme si tedy věci pro nás a samozřejmě věci pro Skylorku. Těch bylo podstatně víc. Vše jsme naložily do auta a vydaly na cestu. S několika zdravotními přestávkami jsme dorazily do Malé Úpy. Nikde jsme ale neviděly náš penzion. Po chvilce hledání a hrozícímu přejetí státní hranice do Polska, jsme rozhodly někoho se zeptat kudy máme jet. Místní nám ukázali jakousi cestičku vedoucí kolem parkoviště do lesíka. Chvíli jsme váhaly, ale pak se onou cestou vydaly. Po průjezdu lesem jsme uviděly směrovací ukazatele k různým chatám, horským boudám, penzionům a hotelům, jen ten náš jako by nebyl. Cestou jsem se pozastavila nad názvem Penzion Kajínek. Při bližším prozkoumání jsem s úlevou zjistila, že se jedná o Penzion Krajánek. Dojely jsme na jakousi náves s kostelíkem a starou školou, za níž se už tyčil náš penzion. Vybalily jsme věci (hlavně pelíšek) a šly se najíst. Poté jsme si zběžně prošly okolí a znaveny zalehly (všechny) do postele.
Ráno (no moc ráno ne, v půl desáté) jsme sešly na snídani, abychom nabraly síly na náš výšlap. Vzaly jsme si svačinku, pití, navlékly jsme maminku i fenečku do postroje a vyrazily Sněžce naproti. Skylor poctivě šlapala a zdálo se, že ji to dokonce i baví (našeho psa, co si dennodenně válí škunky!!). Cestou jsme sbíraly borůvky. Pesu to ale moc nezajímalo. Narozdíl od Delfínka, našeho dřívějšího psa, který borůvky zbožňoval. Zhruba v půli cesty jsme se zastavily u chaty Jelenka, kde jsme udělaly malou občerstvovací pauzu. Jelikož bylo hezky, koupily jsme malinovku a uvelebily se venku. Avšak po chvilce jsem byla politá díky naší čtyřnohé kamarádce dožadující se hlazení. Po posilnění jsme vstoupily do další etapy našeho výstupu. Čelily jsme prudkému stoupání na vrchol Svorové hory. Po chvilce jsem už sotva popadala dech, zatímco Skylorka si to vesele hupkala výš a výš. Po zdolání prvního z mnoha výškových bodů se nám na chvíli rozprostřela rovina a my mohly nechat odpočívat naše stehenní svaly. Cestou jsme potkávaly spoustu Poláků i Čechů. Všichni se pochvalně vyjadřovali k našemu pejskovi. Zazněly věty jako: "Děvčinka sličná.", "Krásnej pejsek." nebo dotazy typu: "Chlopak lub děvčina?" a "Co je to za rasu?"
Nicméně i na naši děvčinku sličnou dolehla únava. Pár desítek metrů pod vrcholem Sněžky odmítala jít dál. Přesto se nám podařilo ji přemluvit a volnou chůzí jsme se na vrchol vyškrábaly. Sněžka se očividně stala novým Václavákem, jelikož zde pro davy lidí nebylo k hnutí. No nic, udělaly jsme vítězné foto a zahájily jsme sestup. Na zpáteční cestě jsme se opět zastavily v Jelence, kde jsme si koupily (máma a já) polívku. Na chvíli jsme obě oněměly úžasem, když Skylor v nepozorované chvilce vyškubla mámě z ruky krajíc suchého chleba a přidržujíc si ho tlapkou ho najednou spořádala. Usoudila jsem, že musí mít velký hlad a tak jsem jí dala i zbytek svého. V této chvíli byla už Skylor úplně vyřízená a my konec konců taky. Do chalupy jsme se víceméně dobelhaly. V pokoji jsme zjistily, že má Skylorka chudinka úplně sedřené polštářky na packách z kamenů, kterých je cesta ke Sněžce plná. Celý večer potom ležela a spala. Dokonce dole v jídelně, a to si obvykle na zem nelehá. Ve spánku potom na Sněžku vrčela a štěkala.
Chrti jsou dobří, trpěliví parťáci. Doufám, že pacičky už jsou ok :-)
