Dnes je to právě měsíc co do našeho života reálně vstoupila Baya Berry.
Na jedné straně se zdá měsíc dlouhá doba, na druhé je to vlastně zatím jenom mžik. Jak se nám s Berry žije ? Nu řekla bych, že je to jako když navštívíte zábavné atrakce třeba na pouti. Jsou dny, kdy si připadám jako na houpačce , jednou dole , jednou nahoře a dny kdy se točím na kolotoči až se mi hlava štěstím motá. Myslím že stejně tak to prožívá i Berry, má dny plné klidu, radosti a dny , kdy mi přijde , jako by nám najednou unikla někam daleko, jako by nebyla s náma. Učíme se vzájemně a obě se myslím hodně snažíme.
Jak to tedy vlastně u nás vypadá ? Soužití smečky je na výbornou. Tady fakt není co vytknout, Hodně velký pokrok udělal Buddy , který za našeho mohutného povzbuzování už dnes dokáže divokost Berry řešit sám , bez naší ochrany.Gucii zůstává šéfem smečky a tudíž trochu stranou jak to u vůdců smečky bývá, ale Berry a Buddy si spolu opravdu neskutečně užívají.Je moc krásné jejich hry , škádlení a mazlení pozorovat.Stejné je to i s Foxíkem /JRT dcery/. Další oblast , kde se nám daří dobře , jsou procházky na vodítku. Překonáváme pouze strach ze vstupu do uzavřených prostor , Berry se bojí kamkoliv vejít a v tu chvíli musíme být ve střehu hlavně kvůli vysmeknutí z postroje či obojku. V tom je stále mistr. To samé při potkání kočky či jiné zvěře,to je zatím vždy adrenalin.Doma už vcelku zvládá běžný chod , tolik už neskáče , kradení jídla a věcí je už téměř pod kontrolou.Krásně zvládá kapání do oček, utírání tlapek, koupání, stříhání drápků, mazlení :-) Venku se moc ráda honí s klukama a trošku se rozčiluje že Buddy ještě pořád vyhrává, ráda má i sníh,nebo si jen tak počuchává v křoví.Pomalu trénujeme přivolání a další jednoduché povely jako je sedni, lehni, stůj. Myslím, že se nám to daří.
Co se zatím vůbec nedaří ? Odbourat skákání na okna a dveře v naší nepřítomnosti a samota. Nechat Berry samotnou doma, znamená smířit se s tím, že domem projde devastační četa. Nic neobstojí. Jít do sklepa , do prádelny , na zahradu .....okamžitě Berry startuje , dnes už sice chápe že ji sebou nevezmu, ty dvě vteřiny než zavřu dveře a řeknu čekej vydrží, ale už na prvním schodě se za mnou ozývají rány . Berry skáče na dveře až do chvíle než se vrátím.Samozřejmně že musím dveře zamykat , jinak si je otevře. Jelikož máme částečně skleněné výplně jsou to dost nervy.Pokud chci odejít na delší dobu, zatím max. dvě hodiny, zavřu ji do cestovní klece /teda obr klece/. Výsledek je jak kdy. Poslední moc příznivý nebyl a klec je bez podlážky ze které Berry za dvě hodiny udělala plastovou drť. Někdy je to ale zase úplně v pohodě a pak už jde jen o to užít si a přežít tu nádhernou vitací euforii.Co nás trápí je pořád ještě noční spánek. I když už o hodně lepší než dříve, stejně je to někdy o srdeční kolaps. Pokud totiž Berry v hluboké noci uslyší i jemné štěkání psa v dálce kilometrů, vystartuje rychlostí blesku a s mohutným štěkotem a výskokem na okno a dveře se domáhá katapultování ven
. Hned po té co se vzpamatuju z leknutí a začnu zakazovat a vysvětlovat,trvá nejméně půl hodiny než ji uklidním a dostanu zpět na pelíšek. To samé znamená jakýkoliv pohyb v domě, tedy brzký ranní odchod manžela do práce, noční návraty dětí ze zábavných aktivit. Za úspěch považuju, že pokud se to děje ve dne ,a já dám povel nesmíš včas , výskok na okno či dveře už se nekoná :-)
Tak asi takto je to u nás .
To nejpodstatnější, což je smečka, funguje báječně.Z toho jsem měla největší obavu, protože vím, že to se podařit nemusí, že jsou prostě pesani, kteří si takzvaně nesednou. Takže souladu smečky si nesmírně cením. U všeho dalšího se s Beruškou z každého pokroku radujeme, z neúspěchů si občas zoufáme, ale krůček po krůčku určitě dojdeme k cíli , jímž je klid a pohoda u páníčků a štěstí a radost u pesanů. A vzájemná důvěra , která je zárukou dobrého soužití. Smečka musí věřit mě a já musím věřit svým čtyřnožcům.
