BAYA

Věrko, veliké díky . Mě tyhle " dopisy" nám všem pomáhají a uklidňují. Od počátku jsem se setkávala spíš s odsudky za popis našich pochybností, dojmů a vlastních zkušeností. Obzvlášť ty s Beni byly docela drsné. Než jsem zapojila pod vlivem všech těch "návodů" vlastní mozek, žila jsem v takové úzkosti, že jsem shodila asi 6 kilo..Jednu věc můžu říct, galga a greyhound jsou zcela odlišní v mnoha reakcích a projevech, Benitka - galga je sice pohledem na zajíce sice velmi zaujatá, ale je korigovatelná, u nás teda na vodítku..Greyka Jessie při pohledu na zajíce vidí rudě, uklidní se teprve až na ušáka přestane vidět..Je divoká, instinkty jsou tady nepřehlušitelné. Nám ještě chybí práce na cvičácích, bohužel jsme rodina, trávicí většinu životního času v nemocnici a víkendy na službách..Obě holky jinak jí, jinak spí, jinak chodí, jinak běží....:). Co se chození na volno týče, kolem nás jsou, Věrko, zástupy zajíců, bažantů, koroptví, stáda srn, netroufnu si je pustit už proto, že jsou tu posedy a obhlíží to myslivci s flintou. Krom toho chodí spousta lidí s velkými psy na volno, přesto, že je naprosto neovládají a nechci riskovat zranění našich pesanů, navíc Jess dovede být pěkně ostrá, je-li jí nějaký pesan nesympatický..je to všechno na dlouhé povídání. Moc zajímavá je Janina ( sestřina ) Maya, dle mého soudu to není čistokrevná galga, má obrovské uši, které drží naprosto jinak, než naše Benidlo, krátký, rovný ocas, je nižší, malinko zavalitější..a Mayka chodí navolno jako kdejaký "místní" oříšek..pořád si Janu kontroluje a navíc se nehne od svého "bratra", křížence Banyho, který má navolno mnohem větší akční radius než Maya..docela závidím :)...Myšlenek je hodně, ale vracím se na začátek, díky za tenhle blog. Jak říká Rudolf Desenský, všichni psi pochází z vlka....

Berry je lovec každým coulem, ale už ví že nesmí. Ptáci, zajíci, kočky.....Jsou místa kde ji nepouštím v žádném případě. Nepouštím ji ani v přítomnosti stejně vášnivě lovících psích kamarádů, protože vím, že smečka dělá divy. Musím být pořád o krok před ní , a proto, pokud chci jít třebas s kamarádkou a povídat si, vím že nebudu soustředěná, Berry mám samozřejmně také na vodítku. Ono prvotním úspěchem všeho je dokonalá ovladatelnost psa právě na vodítku, takže tomu se v žádném případě nebráníme. Zrovna nyní má Berry nějakou vlnu puberty a začala s přivoláním zlobit, takže pouštění na volno ubylo, ale doufám , že si to v hlavince brzo srovná :-) Čeká nás týdenní tábor v Herolticích a pobyt tam nás vžda posunul kousek dál a naplnil novou energií a chutí zvládat a řešit problémy. Ano , mým snem je pořád malá klidná princezna, ale tenhle sen je zatím odložen, neb je tu realita divoké španělské rebelky. Vždy když se setkám s chrty co kam je panička postaví tam zůstanou, kam jde ona tam se pohnou, a jsou vodítkem spojeni jak pupeční šňůrou, prostě ho vůbec neřeší, nelehnou si , pokud nemají pod sebou deku či pelíšk, a mají téměř nehybný až jakoby nepřítomný výraz, říkám si , že osud asi rozhodl správně a že do naší rodiny se prostě Berry pasuje víc. I když toužebně , fakt toužebně očekávám, kdy dojde k jejímu zklidnění a ze štěněte se stane, ne princezna, to už jsem pochopila, ale alespoň rozumná dospělá fenka :-)

Jste poctivý člověk,který svým psům nezůstává nic dlužen.To,co svou každodenní prací dokážete Vy,nedokáže rozhodně každý. Se svým psem můžete mít sebelepší vztah,ale pokud to bude tek jako u nás,resp. u mě a Luka -já pán - ty pán - vodítko a maximální dávka opatrnosti je naprostá nutnost.Fakt je,že Luk svou "nezávislost" platí tím,že nepozná nic z toho, co jste svým úsilím umožnili Berry.Vážím si Vás. Hodně zdaru a buďte všichni zdraví!  Soňa     (P.S. Trošičku už jsme se v poslušnosti zlepšili.Řekla bych přímo úměrně mému výchovnému nasazení.Snažím se být důsledná a srozumitelná.)

Mnohé věci jste mi napsala z duše, tak mi nedalo, abych se krátce nepřipojila. Také my máme naši Zuzku půl roku, a přestože je od Berry v mnohém odlišná (greyhound, starší, který prošel výcvikem i dostihy), občas si s překvapením uvědomuju, že přes všechny možné odlišnosti od ostatních plemen je především PES. To znamená, že má s ostatními psy jakýchkoli plemen mnohem více společného než odlišného. My tedy Zuzku na volno vůbec a nikdy nepouštíme - důvod je triviální: prostě nemáme to přivolání, ani na zahradě, ani jinde. Tím nechci říct, že bychom ho neměli NIKDY. Ale Zuzka přijde jen občas, když "má náladu", takže nelze riskovat. I když v Herolticích, kde jsme se taky zkoušeli "vycvičit", se zdálo, že jí přivolání jde pěkně, ale kdyby v kterémkoli okamžiku uviděla něco zajímavějšího, jakýkoli rychlý pohyb, přestala bych pro ni já, piškotky i zbytek světa existovat. Naším největším problémem ovšem je, že nemám kde Zuzku cvičit, kde s ní to přivolání zkoušet. Naše zahrada je mrňavá a plná koček, žádné oplocené prostranství v okolí. Dokonce jsem se ptala v sousedních Rosicích, kde mají nově oplocený cvičák, zda bych tam mohla se Zuzkou chodit, kdybych si zaplatila členské příspěvky do kynologického klubu ... a víte co mi odpověděli? Že můžu chodit v neděli dopoledne na společné výcvikové hodiny (mmch 10 lekcí 1000 Kč a netuším, proč bych měla trápit greyhounda "klasickou poslušností"). Na reakci, že se mi víkendy nehodí a že se pro nás nehodí klasický výcvik mi bylo vysvětleno, že chodit na cvičák ve všední den, bez  dohledu cvičitele (který ve všední den nemá čas) nelze, to by za chvíli chtěl každý .... hm, nad některými věcmi mi zůstává rozum stát ... nově vybudované cvičiště s využitím 1 dopoledne v týdnu ???!!! No nic, to je taky důvod, proč mít přivolání ani nemůžeme, když se ho neučíme ... páč nemáme kde.

Ale určitě souhlasím, že dobrý majitel zná svého psa na 100%, a měl by být schopen v každé situaci posoudit, zda může svému psovi na 100% věřit, a když ví, že jen na 99%, tak neriskovat. Podle mě, všelijaká ta napadení, o kterých se dozvídáme z médií, jsou důsledkem buď nepozornosti a nezodpovědnosti majitelů a  nebo důsledkem chybného posouzení situace. Taky mě občas napadne někdo, když jdu se dvěma psy na vycházku a jednoho mám na volno a druhého na vodítku - jaktože mám jednoho psa na volno, A já odpovídám: protože za tohoto psa, si pane (paní) ručím, jak vidíte, tak toho druhého, za kterého bych se zaručit nemohla, mám na vodítku. Ale je fakt, že lidi většinou nechtějí nic slyšet, chtějí si jen zanadávat, nejradši by, aby každý pes měl vodítko i košík a pokud možno ještě skafandr, a vsadím se, že třetina obyvatel naší vesnice by rozhodnutí Číňanů vymlátit všechny psy nad 35 cm přivítala (a nakonec proč ne vlastně úplně všechny, že jo - mlíko nedávají, vajíčka nesnáší, sežrat je u nás můžete jen tajně a s hanbou, tak k čemu tu jsou...). No nic, to jsem se zase rozohnila mimo téma ... každopádně Berry k výchovným pokrokům gratuluju :-)))

Já vím, s lidma je to složitý. Co se týče cvičáku, velmi mě mrzí ,že já tu mám nádherný prostor, který nabízím v kterýkoliv den a hodinu pro každého podle jeho přání, a vidíte. Tady u nás lidi zájem nemají. Projdou podloubím na náměstí s tahajícím psem na vodítku a jsou u toho sťastní proto že nezmoknou. Škoda že nebydlíte blíž, ale už jen to , že jste navštívili Heroltice , že se snažíte najít pro Vaše pesany činnosti a lespoň v něčem se snažíte o výchovu či výcvik je skvělé. Každý pes není pro výcvik předurčen, ale pro výchovu ano. Všem díky za komentáře a přejeme krásný zbytek léta a hodně šťastných chvil s pesany.

Nevím co je myšleno nezávislostí u Luka ?? Ale pokud je z bezbečnostních důvodů nutné mít psa třebas i na cvičáku na vodítku, není to žádná překážka. Vše se dá dělat i na vodítku :-) S každým dalším psem nabydete nové zkušenosti  a každý bude vždy vychovanější :-)

Jen tak pro zajímavost, seznam mých psů je zaznamenán v mojí zkratce 

Gita, Am,Mates,Gucci a Buddy a Berry :-)

Ahoj Vieri:),dobry clanok,tesime sa na Vas  v Herolticiach...Sona

Danny je grey a máme ho tři měsíce. Od té doby se odnaučil žebrat, slyší na povel stůj a na gauč už neleze. Má svůj pelech a kouká z něj spokojeně. Také musím souhlasit, že mít psa pořád na vodítku je strašné. Ovšem, bohužel, nemohu ho pouštět a asi nikdy nepustím na normální vycházce. On vidí i za roh a když něco objeví, hned držím pevněji vodítko. Běhal a závodil, byl dobře vycvičen, ale teď je mu to k neprospěchu. Máme ale štěstí na kamarády, kteří mají oplocené zahrady. Týden si Danny užíval volnosti bez vodítka a já ho učila přijít na povel. vše bylo v pohodě dokud....se něco nešustlo a nemihlo. V tu chvíli jsem pro něj neexistovala. Takže závěr....procházky na vodítku, ale na volno jen na zahradě. No a se cvičákem jsem měla podobnou zkušenost, buď budeme chodit na běžný dril a nebo sbohem. Je to děs. Danny má štěstí, že jsem měla před ním boxera a tak vím, jak postupovat....pozvolna a v klidu. i boxer byl svéhlavička a přístup musel mít jiný než řvaní, tahání za vodítko a dril. Přeji všem klid a pohodu a užívání si radostných chvil s čtyřnoháčky. Štěpánka

Danny je určitě spokojený, a to že musíme prostě mít některé psy na vodítku není strašné, je to především jen pro nás lidi do určité míry nepohodlné. Myslím že pesan to zvládá bez potíží a pokud mu majitel poskytne hru a jiné podněty, navíc pokud má občas možnost proběhnutí, není to vůbec špatně. Vždy je na prvním místě bezpečí psa, a pokud je Danny chrt co závodil není vůbec nad čím přemýšlet. To ale neznamená, že by se neměl učit a být vychovaný :-) Ale pokud nežebrá a nekrade , myslím že je velmi šikovný jak on tak vy :-))))))

Zkušeností i s tímto plemenem a jejich pánečky mám docela dost. Souhlasím v mnohém.. Každý pes je jiný, každý má jinou povahu, minulost a výchova se tomu pouze přizpůsobuje.. Najdou se velmi společné chrtí rysy v povaze, ale to mají i jiná plemena. Každý z nich má jinou povahu, právě díky své minulosti o které přesně nevíme zase tolik. Jaké měli pána, jaké vedení? Nebyli jsem přímo u toho. Samozřejmě z útulku se poté ví více.. Co se týče výchovy, vždy je to nás lidech. Myslím, že je hodně důležité se zaměřit na to co je TEĎ a co bude dál, kde bude žít.. Blacky závodil do svých 3let. Vychovaný si troufám říci je už a stále se učíme.. Dnes je mu přes 6let, budou to 3roky co je s námi a nikdy jsem se nevymlouvala, že závodil a tak jej přeci nebudu nic učit a trénovat. Začala jsem z výchovou hned.. Není na co čekat. Téma pouštení na volno, je hodně diskutované, je na každém majiteli aby věděl, jakého má doma psa. Musíte si být velmi dobře vědomi, co nastane, když.. a kdyby tohle.

Lovení mají chrti v sobě, jako jiná lovecká plemena, ale poslušnost a dobrá komunikace je přeci VŽDY nutná. Tedy zahoďte za hlavu, vše co bylo a učte své pesany co je teď a co bude - myšleno jen a jen dobře. Krásné léto s pesany :-)

Terez a Blacky  

Mám dva křížence chrtů a je pravda, že mají jinou povahu než čistokrevný ať greyhound nebo galgo, ale pořád mají v sobě lovce. Kirbyho mám 4 roky, nikdy nezávodil a věnovala jsem mu spoustu času a výchovy a byl dobře ovladatelný. Do doby než nás jednou překvapila srna, kde být nikdy neměla, ale byla tam. Kirby jí hnal přes louky směrem k lesu. V tu ránu pro něj přestalo existovat všchno kolem. Ne jen já a moje povely ale především všechny překážky, které cestou prošel. Nemám strach z toho, že by nenašel cestu zpět, psi mají velmi dobrý orientační smysl a i v té rychlosti jsou schopni si cestu zpět zapamatovat, ale mám strach z toho, že nebude mít možnost ji najít. Srna vždy poběží nejkratší cestou k lesu a bude se vyhýbat silnicím, ale lesy a louky u nás nejsou v takovém stavu, aby se jimi mohl prohnat chrt takovou rychlostí, jakou je schopen při lovu vyvinout. Navíc se dostane mnohem dál, než by člověk čekal a může se stát, že si přivodí takové zranení, kvůli kterému se už nebude moct vrátit zpět. Na spoustě luk se dnes pasou krávy, a tak jsou obehnány ohradníky. Pro srnu (při jejím způsobu běhu) je to překonatelná překážka (navíc o ní ví, protože v tom prostoru žije), chrt si jí v té rychlosti ale ani nevšimne. A nechci popisovat, co se v takovém případě stane. A to nemluvím o myslivcích, které tu už také někdo v diskusi zmiňoval a kteří si ve většině případů neodpustí po takovém psovi vystřelit. Kirbyho "lov" dopadl dobře, srna utekla a pes se vrátil "jen" pořádně odřený a s modřinami, jako by ho někdo zmlátil klackem.

Podle mého názoru je chrt pořád jen zvíře, které podléhá především tomu, co má vrozené. I když poslouchá sebelíp, i když je to "jen" kříženec chrta, lov má vrozený a pouštění z vodítka v neohraničeném prostoru, kam by se mohla dostat právě především srna, je velký risk.

Ano, myšlenkou článku nebyl návod na pouštění na volno, jen úvaha , a hlavně důraz na výchovu a výcvik . I když úplně se s předcházející reakcí neztotožňuju , chápu ji a rozumím. Mám labradora , ridgebacka a křížence galga , tak vím co jsou vrozené dispozice, ale také vím jaké jsou rozdíly mezi jedinci stejného plemene. Moji dva lovci mě ovšem nenechávají na pochybách co že jim to v žilách koluje za krev.

       Se zájmem jsem si přečetla Gamgabb váš článek, globálně se s ním dá souhlasit. Otevíráte tam spoustu otázek k zamyšlení. Vždy je tolik pohledů na jednu věc, kolik je lidí. U vás se opravdu zřejmě diametrálně odlišovala představa od reality, ale nakonec jak sama píšete, je to díky osudu dobře. Nejsem si jistá, že vy a klidný starší chrtí aristokrat by nebyl u vás tak spokojen jako je nyní Berry. Myšleno tím to, že Berry je určitě mnohonásobně tvrdším oříškem a můžeme být rádi, že se dostala k vám, protože jiného pejskaře by mohla doslova odrovnat:)

        Je to před nějakou dobou, kdy jsem absolvovala "vstupní" pohovor s jednou rodinkou, kteří měli zájem o chrtidlo. To co jsme absolvovali všichni. Je TOLIK informací, které rodince předáváte, že kolikrát 2 hodiny povídání nestačí. Abych rodinku neudolala tím množstvím informací, člověk se snaží sdělit ty nejčastější a nejtypičtější "pravdy" o chrtech...kdybych jim měla vykládat o všech dalších možných nuancích a variantách, byla bych tam s nimi doteď. A ač poslední slovo v rozhodování měla samozřejmě Lucky, ani nevíte jaký jsem měla pocit zodpovědnosti a strachu za to, jestli ta rodinka všechno správně pochopila, jestli se něco nestane psovi, nebo jestli oni nebudou zklamaní, zničení nebo jinak nešťastní, že pes nesplnil jejich očekávání.

       Chápu proto CHvN, že mají nastavená nějaká pravidla, všem lidem říkají vesměs to stejné a snaží se o jejich dodržování. Hodnotit každého zcela individuálně, navíc před příjezdem stylem, víte vy máte štěně, vy můžete pouštět, vy máte staršího greye vy ne, vy máte lurchera mladého tam bude puberta nepouštět, je dost nereálné. A vzhledem k tomu, že rozsah pomoci je nikoli podle naplánování, ale podle aktuální situace, tak častokrát není jasné který pesan to bude. Ano, kdyby se zaměřovali pouze na postarší vysloužilé greye, tak bychom tady toto asi vůbec neřešili, většina by zapadala do nějakého podobného obrazu a řešily by se jen občasné vyjímky. Vzhledem k rozmanitosti chrtů a jejich kříženců se pak bavíme takto.

           Mě spíše překvapuje, že lidé častokrát opravdu nepochopili ten nadnesený výraz gaučového psa. Nikdo jim rozhodně nikdy neříkal, že by svého psa neměli učit poslouchat nebo s ním provádět cokoli dalšího, když ten pes má zájem...no i když ho úplně nemá:))) Příklad třeba u mě je takový, že afgán rozmazlovaný od mala je absolutně neposlušný, i přes jakési pokusy tvarovat ho za mlada, jeho zájem byl a je takřka nulový a to mě nakonec dost odradilo. Když vám nepřijde ani na šunku, tak jsem si řekla, že se na to taky můžu vykašlat. Jeho nikdy pouštět nebudu i když není trénovaný grey. Naopak adoptovaný Soberano je více nadšený, více poslouchá, více se chce učit, tam je to radost s ním pracovat, pro kus žvance udělá kotrmelec, venku se mě drží, nemá tendence lítat za psama atd, toho bych mohla pouštět, ale jelikož jsem si vědoma nějakých pravidel a smlouvy, kterou jsem se zavázala, tak to nedělám.

          Vím, že Gamgabb nepsala jen o pouštění navolno, to téma nebylo hlavní, ale na druhou stranu se mi zdá, že se to téma přeceňuje. Pochybuju, že ve městě a v provozu někdo touží mít navolno svého chrta, pokud ho jdu venčit na čůrandu, to jestli jde za mnou dva kroky vpřed nebo vzad, to se bez vodítka stejně nějak neproběhne a pokud se jdeme vylítat, tak máme prostě bezpečné prostory, kde se pustí. Ale to co bychom si spíše měli vzít z jejího článku, je to, že je skvělé se svými psy pracovat...řekla bych, že výhodou u chrtů je, že pokud se s nimi necvičí, tak jednodušše tím jak jsou založení nejsou problémoví společníci (narozdíl třeba od nevychovaného vlčáka nebo rotwíka). Tím ale, že se s nimi pracuje a cvičí, tak se hlavně vytváří lepší pouto mezi páníkem a psem, utvrzuje se role vůdce ve smečce, kterou chrt může častokrát nenápadně převzít a psovi se to v hlavě vše lépe srovná. Souhlasím s názorem že chrt je pes, tak jako nehoním anglického buldoka v létě po dlouhých tůrách, protože jsem si vědoma jeho fyzických proporcí, tak přistupuju k výcviku chrta, který byl historicky veden k samostatnosti, s určitým přístupem, nikoli tím, že se nedá vycvičit, jen jsou jisté hranice.

              To jaké člověk získá informace před adopcí je jednou věcí, jsou to informace globálnějšího charakteru a to že se pak všechno stejně učíte se svým psem, který je individualitou, je věc, se kterou člověk musí počítat pokud si do života bere psa, ať už je odkudkoli.

           Děkuji všem za pěknou diskusi:)

Poslední věta předchozího příspěvku se znova vrací k tomu základnímu, že každý pes je individualita , a dle toho s ním musíme jednat. Práce CHvN si vážím a chápu že v prvotním pohovoru nelze obsáhnout všechno a při práci s lidma není vůbec jednoduché poznat všechno, do hlavy druhému nevlezeme, a tak je jasné , že život přináší i readopce. 

Ale mé zamyšlení bylo hlavně o mě a o Berry , a kdo četl pozorně zaznamenal i můj názor , že štěstí psa není závislé na tom, zda je,  či není na vodítku, ale na zdravé lásce , na dostatku podnětů a jednání právě na základě individuality psa.

Mým úmyslem je zcela jistě časem ještě adoptovat , a sama jsem zvědavá, co dalšího mi život nachystá, jestli něžnou princeznu , zakletého prince, nebo nějakou další dračici :-)

Výborně napsaný příspěvek k zamyšlení,citlivě a přesto otevřeně.

Mám to štěstí,že Berušku i její výjimečnou paničku známe a víme,jak obrovský kus práce za oběma stojí. Jejich úspěchy jsou opravdu úžasné a cítím úplně stejně,že to,jaký spolu mají vztah,vzájemně se respektují a hlavně znají sebe navzájem je dostatčně silným argumentem pro to tolik diskutované pouštění na volno.

Samozřejmě mluvím o tomto konkrétním případě. Jsou to hodiny výcviku,poznávání se ,vycítění a zhodnocení každé situace.

Držíme palce a přejeme další pokroky.....

Tak, a teď to asi vypadá, že mě z toho všeho patrně "kleplo", a proto mlčím. Pravdou je, že poslední týden až dva byly dosti náročné pracovně i soukromě. Na tento příspěvek v blogu i na komentáře nemohu odpovědět jednou větou, a tak prozatím mlčím. Třeba se k tomu dostanu v příštích dnech nebo někdy později splácám jiný článek. Všem přeji hezký den.

Lucie, Vás klepnout nesmí, jak by k tomu ta chrtiska přišla, kdo by je zachraňoval :-( navíc není na tom blogu nic co by takový stav mělo způsobit.

I když musím říct , že mě samotnou dost překvapilo, že většina z reakcí se chytla jen toho pouštění na volno. Přitom podstata a smysl byl někde jinde. O volnosti jsem psala jen a jen za sebe a to z důvodů, že mi vadí to postranní pošeptávání, že dělám něco za něčíma zádama. Velmi mnoho lidí se mnou na toto téma vedlo zajímavé diskuse , a proto jsem chtěla otevřeně napsat jak to se mnou a s Berry je a že to občasné pouštění není pravidlo ani samozřejmost. 

I já moc děkuji za velice zajímavou diskuzi, kterou otevřela Věrka.  To, co pak dále píše Azzamína, je vskutku z praxe, je bezesporu, Moni, že to máš se svými pejsky a s adopcí jako takovou kvalitně srovnané.  Když jsem začala číst Váš úvodní příspěvek, Věrko, přiznám se, že mě nenechal klidnou. Rozhodně se netajím tím, že jsem zapřísáhlý odpůrce pouštění našich adopťáčků volně. Musím však přiznat, že vše, co s pejsky děláte, je úctyhodné. Trošku jsem měla při čtení obavy, že Váš text vyzní ve smyslu, že "naše" lze naučit, že to lze dokázat. Stejně jako Vy jsem registrovala, že následující debata se svezla spíše k tomu pouštění volně /ač Váš záměr byl jiný/. Chápu, je to opravdu téma, kterým se zabývá patrně každý z nás. Dovolím si svůj názor -  já opravdu dle svého nejlepšího vědomí a svědomí tvrdím, že je to nebezpečné, že stoprocentně přivolání těchto pejsků není možné. Naopak si troufám tvrdit, že u jiných pejsků /samozřejmě patřičný výcvik a věnování se mu/ to stoprocentní je. U těchto ne. Možná jsem ovlivněna tím, že mám dva greyhoundy, kteří mají odběháno každý několik desítek závodů, nicméně můj názor je nezvratný. Taky jsem upřímná jako Vy  Ale vážně, abych toto své stanovisko uzavřela, zastávám názor, že prostě chrta /lurchera/ volně NE, je to pak na zodpovědnosti každého z nás.  A ještě jedna věc, která mě ve Vašich příspěvcích velice zaujala /právě ten odklon od původního záměru/ , je konstatování, že to , zda je pes na vodítku či není,  není pro jeho spokojenost a hezký vzájemný vztah vůbec to nejpodstatnější.  Vždyť těch radostí, podnětů, rozptýlení jim můžeme nabídnout opravdu hodně. A to tolik diskutované "omezování" na vodítku opravdu až takovým omezováním být nemusí. Hezky napsané, zasvěceně a srozumitelně. Mějte se všichni moc hezky. Kája s chrtidly

Budu se stále opakovat, nejsem žádným propagátorem pouštění na volno, zdůraznila jsem i to jak to vidím u vysloužilých závodníků, jen jsem prostě chtěla napsat, že u mladých  kříženců to může být za určitých okolností jinak. 

Jinak z předchozího příspěvku nemohu souhlasit s tím, že jiné plemeno může mít přivolání stoprocentní a adoptáčci ne. Tam si myslím že to NE bude platit jen právě pro ty závodní chrty či starší lovce, ale u mladých psů, případně těch co se sem dostanou jako štěňata, tam to lze dokázat. Ale zase je to jako u všech psů otázka individuality jedince spojené s výcvikem. Stejně jako mám zkušenostu s ridgebacky, síla loveckého pudu je opravdu u jedinců velmi rozdílná a u některých prostě zůstane nezlomná i přes snahu výcvikáře. A tak je to myslím i s chrty , galgy .............a právě to musí poznat a vyhodnotit majitel psa.

Stále mi vrtá hlavou jedna otázka. To všechny ty galgy ve Španělsku či greye v Irsku vodí po celý život  jenom na vodítku ? Ano, jistě, dá se použít argument, že je kupříkladu zrovínka Španělům, jejichž vztah k těmto psům považuji za obzvlášť zavrženíhodný, patrně úplně jedno, že holt ti, co utečou jsou zkrátka pryč..Jak je to u Irů netuším už vůbec. Viděla jsem pár krásných obrazů, na nichž jsou zobrazeni chrti, ale vodítko jsem tam neviděla nikdy. Jistě, mohlo se umělci nehodit do kompozice..( s nadsázkou, samozřejmě )..Dříve byl údajně chrt výrazem bohatství a postavení. Ani zde si neumím představit smečku na vodítku..

Věruško, Moni, Káji, nemyslím si, že jsme Věrčin článek povětšinou pochopili jako diskuzi o tom, zda navolno či ne.. Moc dobře jsem porozuměla,o čem Věruška píše a jak vypadá opravdu úžasná práce s tímto druhem psa jsem viděla ve Věrčině podání na vlastní oči v Litomyšli. Mám ten obraz stále před sebou. Druhým takovým mě fascinujícím človíčkem je Lea..Ve stejné souvislosti. Akorát jde o to, že je to téma prostě s velkým otazníkem. Sama na něj neznám odpověď a své chrtice vodím nejjistěji co jen umím..Jsem si jistá, že jim nejsem schopná věřit na 1OO%, jak v příspěvcích výše několikrát padlo. Mám pocit, že to ani nejde, tak jako nemůžeme na 100% věřit nikomu z lidí. Vím jedno, v konkurenci se srnou a zajícem nejsem rozhodně na prvním místě..A nikdy nebudu. Pro mě samotnou stojí moje vnitřní otázka a dilema jinak - vrátily by se ? Vrátily by se určitě ? Nemám potřebu to zkoušet, ale zažila jsem situace,kdy moje síly přemohly vlivy jiné. Nejhorší pro mě bylo podvakrát napadení cizím velkým psem, který byl samozřejmě navolno a svého pána samozřejmě naprosto ignoroval. Moje noční ( i denní) můra. V takové situaci udržet své dva chrty...Proto je to téma tak palčivé..