Panna

Naše pohádka začala v létě loňského roku, pro nás ve slunném Španělsku, pro Galgy na místě zvaném „peklo“. Někteří z nich měli štěstí a čekají v jednom z útulků na svou adoptivní rodinu, ostatní toto štěstí neměli a člověk o jejich osudu rozhodl tím nejkrutějším způsobem. A tak, jednoho dne se parta čtyř těchto šťastlivců vydala na cestu za lepším životem. Dva z nich jsou hlavními hrdiny našeho příběhu – našeho života, a to chrabrý rytíř Dhul a něžná plavovlasá princezna Panna. Ovšem i tato několikadenní cesta jim připravila překážky. Pannenka z rezervace sklouzla do akutních. Rozbila se dodávka, která je měla vyzvednout v Německu. Tak Karel ( od Sally ) vzal bez váhání svou dodávku a dovezl s Lucky nosánky 24. července pár chvil před půlnocí na pražský Břevnov. Nakonec pro Pannenku si přijela její rodinka a my jsme spokojeně odjeli domů s Dhulem.

Uběhl nějaký čas, několik týdnů, pár měsíců.

Večer uprostřed chladného prosince pustím počítač.. a.. husí kůže mi projela celým tělem.. S nechápavými otázky : „To snad není možný?!“, „Jak se to mohlo stát?!“ , „Teď v zimě?!“, jsem klikla na náhled letáku ztraceného Galga. Byla to ona – krásná plavovláska Pannenka, má Panenka!! Otázky se změnily v lítost a bezmocnost. Informace byla den stará, takže v tu chvíli jí čekala druhá noc někde – kdesi. Venku lehce nad nulou a v prostředí.. no.. ne nadarmo se říká: „Jsem zničený jako Severní Čechy“. Ještě ten večer jsme se domluvili s Andrejkou, že jí tam přeci nemůžeme nechat a že jí pojedeme hledat. Po bezesné noci, bez informace kdy a kde byla malá naposled viděná, v podstatě bez jakékoliv naděje, jsme se brzo ráno vybavili salámem, šunkou, náhradním vodítkem, dekou, dalekohledem, Andrejka uvařila horký čaj do termosky a vyrazili jsme směr Teplice. První naše zastávka byla u benzínky - ještě nám přeci chyběla mapa Teplic :-). Hned potom jsme se vydali na místo, kde Pannenka utekla.. Ale.. Asi nejspíš jsme nebyli vítáni.. No nic.. Šlo nám přeci jen o jedno – najít Pannenku. Takže začala pátrací akce na vlastní pěst s oporou Míly, kterého jsme měli na telefonu a který „z křesla“ dokázal zázraky i nemožné. Prošli jsme celou zahrádkářkou oblast, les, prolezli okolí vlakové trati, v městě se každého ptali, lepili letáčky.. Nikdo nic nevěděl, nikdo jí neviděl.. Lehce unavený jsme sedli do auta s nadějí, že tak zvládneme prohledat větší část a budeme úspěšnější. Prodrali jsme se místním lesem, projeli pole, louky i město s pocitem, že třeba někde už jen zahlédneme ležet tělíčko malé Galginky, a nebo, že my míříme zrovna do města a Pannenka naopak dál hlouběji do lesa. I tak jsme věřili, že jí večer povezeme domů. Uprostřed polí, na úzké polní cestě jsme narazili na další pátrací hlídku – pana Lacinu, a v městě na Kamilu – příbuznou majitele. Šance na nalezení se zdvojnásobila a pátrání nabralo větší grády. Jenže už bylo po třetí hodině, od setmění nás dělily minuty a my jsme byli stále bez informace o zahlédnutí. Po třetí už jsme projížděli centrum Teplic a okolí, rozhodovali jsme se – vrátíme se do Prahy nebo budeme pokračovat. Nechtěli jsme vypadat jako zbabělci, kteří to vzdali. Ale tak holt poslední dolepení letáčků a končíme. S úzkostí jsme nastavovali v navigaci cíl „Praha“. V tom přišla rána – telefon od Míly – Pannenku zahlédli ve vedlejší vesnici.. Adrenalin se vyhoupl na max a přejezd do vedlejší vesnice nám trval asi 3min. Obě dvě jsme byli připravené na výskok z auta a rychlé odchycení, ale bohužel.. Zoufale jsme několikrát tuto vesnici, její okolí a blízké vesnice projeli.. Ani jsme jí nezahlédli.. Ostatní už to vzdali a co nám uprostřed lesa ve tmě a dešti zbývalo..? Též jsme akci ukončili. Ale to už z Plzně vyrážela Hanka se svým pátracím týmem a strávili v těchto podmínkách noc i celé další odpoledne.
Čekali nás ještě dvě noci, než přišla zpráva, na kterou jsme všichni čekali – „Pannenka byla nalezena.“

A tak, nám Lucky s Mílou přivezli první Vánoční dáreček :-)

První den jsme si libovali, jak je Pannenka hodňoučká, zvládla prohlídku u veterináře i koupi pořádného kožíšku. Ale chvilku po chvilce jsme si začali všímat, že ty loužičky doma nejsou ze stresu nebo náhodou nehodou, ale že se neumí venčit. První pamlsky po nás nevěřícně plivala. Hračky jí evidentně na pelíšku překážely. Na přivolání „ke mně“ nebo zapískání nereagovala, o ostatních základních povelech nemluvě. Venku byla schopna jít jen okolo baráku, všechno ( lidi, děti, zvířata, auta) jí nahánělo strach, ve tmě jí dřevěněly nohy a její jediný cíl byl se zase vrátit do bezpečí. Jen se choulila na Dhulovým pelíšku, pokud se pohybovala kdekoliv jinde po bytě, tak s provinilým výrazem.

Jak se má Pannenka dnes?
Silvestr nám sice celkem ublížil, ale venku už můžeme chodit i do lesa a sídliště, ovšem za světla a s výstrahou v jejích očích „Nesahat – Nekoukat“. Chůzi na vodítku zvládneme stylem - Dhul vede a Pannenka se snaží ho dobíhat. Na přivolání a jméno reaguje, jen když sama chce a s pomocí a za dobrůtku zvládne sedni. Hraje si jak s Dhulem, naší jezevčicí, tak už i plyšáky, kterým těžce odstraňovala očíčka a čumáčky. Když přijde čas krmení, okamžitě zapomene na všechny starosti. Jinak stále zůstává šíleně smutnou princeznou, bez emocí, s kamenným výrazem a utrápenou vráskou. Jediné, co nám dává pocit „že nás má ráda“, když přijdeme domů, radostně začne lítat a skákat. Jen já vypadám venku jako blázen, když radostně skáču nad každým jejím ..... vyvenčením :-)

Krůček po krůčku je nám lépe. A tak jako každá pohádka má dobrý konec, tak i naší princeznu čeká „Žili spolu šťastně navěky.“, jen o tom ještě neví….