Madra / Svipp

Tak jsem se po měsící a půl, od té doby, co mám doma Svippa rozhodla, že bych asi měla dát vědět, jak se nám daří a jak vše zvládáme :o)

Ze začátku musím přiznat, že slabé chvilky na začátku byly a ne jen tak ledajaké. Nejsilnější asi byly výčitky, že jsem raslíkovi Pontusovi přivezla kamaráda, ač jsem vlastně nevěděla, jestli o něj stál. Ze začátku měl radost, že je nějaké rozptýlení, ale po pár dnech na něm bylo vidět, že by bylo fajn, kdyby ten nohatej, nosatej a divokej pejsek pokračoval dál a ta zastávka u nás byla jen dočasná a ne na stálo. Svipp, jakožto mlaďoch a divoch první kategorie si chtěl s Pontuskem hrát, ale ten pro to jaksi ztrácel pochopení a u nás doma se role obrátily na lovce "Svippa" a štvanou zvěř, která vyhledávala úkryt, kde bude mít aspoň chvilku klid " Pontuse". Začínaly se objevovat výčitky, zda to opravdu byla správná volba a správný krok..ale pomohlo pár nových psích kamarádů při procházkách, se kterými se Svipp mohl pořádně vyblbnout a kteří díky své velikosti (jsou asi tak třikrát větší, než Pontus:o)), snášeli Svippovo šikanování v podobě chytání za krk, rozeběhnutí se a prudké naražení do objektu a jiné vylomeniny, které Svippovi evidentně dělaj opravdu radost. (Nesmím zapomenout na jeho neskutečné nadšení, když se mu povede se ke mně nepozorovaně přiblížit a štípnout mě do zadní části mého těla :o)), to pak jak říkáme "chytne rapla" a začne štěstím bez sebe běhat po bytě). Takže shrnuto, naše problémy v podobě šikanování Pontuse jsme vyřešili umožněním Svippovi šikanovat jiné pejsky, kteří mu to zvládají stejnou měrou oplatit :o) Takže kluci se na čas srovnali. Mezitím se nám podařilo vymítit čůrání doma, separační úzkost (která se teda mrška na chvíli vrátila, ale zase jsme jí úspěšně zahnali), neustálou touhu hopsání po lidech, protože k čemu jinému jsou lidi, než k mazlení,že? Tak to už také zvládáme, že ne všichni lidé si nás chtějí hladit a obdivují divokou dvacetikilovou kobylu :o), když kolem nás proběhne, či vystřelí odněkaď zajíc, což se u nás děje velmi často, neb je tu lidi krmí, tak jen frajersky vztyčíme ušiska, perfektně uposlechneme paničky "NE!" a jen v klidu stojíme, jako těžkej mazák, koukneme směrem, kam běžel a beze slova se otočíme a následujeme paničku :o). Naše úspěchy tímto ale nekončí, zvládáme perfektně chůzi u nohy, povel sednout, lehnout a umíme už i umřít na povel, protože když to přece umí Pontus, tak se nenecháme zahanbit :o) Určitě jsem na nějaký náš úspěch zapomněla, ale shrnuto podtrženo, Svipp je prostě chytrej hafan...když se mu chce... :o))
Bohužel už u nás nastal nespočet také těch méně příjemných stránek věci. U pana veterináře jsme byli nesčetněkrát. Začalo to zánětem v uchu, po týdnu se objevil zánět třetího víčka, po dalším týdnu nás ošklivej hafan, který byl na volno a zjevně se lekl Svippovo divokosti, pokousal na tlapě a zakončili jsme to prudkým průjmem a zvracením a následným stávkováním s pitím. Nedovedu si to vysvětlit jinak, než že kluci mjí prostě pana veterináře strašně rádi a představa, že se s ním uvidí jen při očkování, jim asi nestačí :o))

No a jak jsme na tom teď? Moje výčitky, zda jsem neudělala chybu, stoprocentně vymizely. Uvědomila jsem si, že to, co jsme za měsíc spolu dokázali je úžasný pokrok a rozhodně na tom nemám podíl jen já, ale hlavně Svipp. Je vidět, jak den ode dne se vše lepší a Svipp je zvladatelnější a zvladatelnější. Na Pontuse občas zavrčí (začal si dovolovat, když si chce Pontus vypůjčit hračku), ale to už také eliminujeme...musí se srovnat s tím, že Pontus je prostě pořád na žebříčku o něco výš :o) a jak se s tím vším srovnal Pontus, jehož chování a schovávání se před Svippem, mě stresovalo nejvíce? No, podívejte se na fotkách sami :o))
Jsem neskutečně šťastná za Svippa a když vidím jeho zářící očíčka, když se mu povede mě do toho zadku štípnout, tak cítím, že je šťastný i on..A to je pro mně ten nejdůležitější důkaz, že chybu jsem rozhodně neudělala :o)