Madra / Svipp

Tak jako plno dalších jsem si ze začátku říkala, že blog psát nebudu...Pravděpodobně si na to nenajdu čas, nebudu mít důvod..Ale omyl, za těch pár dní, co jsme se rozrostli o dalšího člena rodiny, mi toho v hlavě běhá tolik, že mi přijde škoda se s někým nepodělit, či se alespoň nevypsat. A také si moc dobře pamatuji, že když jsem byla ve fázi rozhodování se, zda vůbec chrtíka adoptuji, zda to zvládnu, tak mi v neposlední řadě moc pomohly blogy ostatních majitelů nosálků, kteří jsou služebně starší, než já. Mohla jsem si přečíst, s čím měl jaký pejsek problém, jak majitelé nepříjemnosti řešili a v neposlední řadě se velmi často pod komentáři objevovaly rady od Lucky, Káji a prostě těch zkušenějších, co všechny problémy v pořádku ustály :o)
Tak tolik k obsáhlejšímu úvodu a zamyšlení, že blog je vlastně hrozně fajn a užitečná věc :o)

Když jsem se rozmýšlela, zda chrtíka a jakého, brala jsem vpotaz hlavně to, že už jednoho psího kamaráda mám. V nadpisu blogu již zmiňovaného 7mi letého ďáblíka, Jack russell teriéra Pontuse, kterého jsem koupila v jeho půl roce od lidiček, kteří si pejska pořídili jako úžasný a v té době drahý doplněk. Ale to bylo bohužel vše, co od pejska očekávali...že to bude paráda, když slečna vystoupí z auta, za ní elegantně vyhopsne pejsek, který v té době nebyl moc laciný. Ale realita samozřejmě byla úplně jiná. Takže když zjistili, že takovéhle plemeno potřebuje fůru pohybu, ještě více času na cvičení, aby se z něho nestal malý terorista, ale příjemný společník, tak se rozhodli dát odrostlejší štěňátko pryč. Tak skončil malý ďáblík u mně a začly prvopočáteční boje, kde jsme se přetahovali na vodítku, hyperaktivní prcek se na něm dusil a jakmile se v jeho zorné linii objevil jiný pejsek, tak si zřejmě zacpal uši imaginárními klapkami a bylo mu úplně jedno, že na něj mluvím, že pejsek si s ním nechce hrát, že PANIČKA UŽ CHCE JÍT :o). Dva roky práce s tímto divochem mě posunulo neuvěřitelně daleko, dalo mi parťáka, pro kterého bych udělala snad cokoliv na světě. Vyrostl z něho poslušný, milý pejsek, který miluje vše, co se hýbe a je to dobrák od kosti.
Po prodělané operaci páteře, kdy mu vyhřezla plotýnka tak nešikovně, že pouze trpěl šílenými bolestmi, ale na rentgenech nebylo nic vidět a původ jeho bolesti se podařil objasnit až po neuvěřitelném měsíci, kdy plotýnka díky vyšetření byla stlačena ještě víc a Pontusek ochrnul na zadek, jsem se zařekla, že už NIKDY žádného pejska nechci, že na to po psychické stránce už opravdu nemám. Po ochrnutí se na druhý den okamžitě chystala operace (bylo jedno, že byla neděle a pan veterinář ještě ten den odlétal do Anglie, tímto mu chci moc poděkovat za úžasnou super akci :o)), Pontus byl po několika hodinách odoperován a já byla upozorněna na minimálně měsíc s ochrnutým pejskem, který možná nebude kontrolovat močení a kálení.
Prvotní šok nastal hned doma, kde začal šílený křik, kňučení, pláč a já mohla jen bezradně stát a s neskutečným smutkem koukat na tu hromádku neštěstí, co býval kdysi můj přešťastný pejsek překypující energií a neskutečně dobráckou povahou. Přemítala jsem v hlavě, jestli jsem vůbec udělala dobře a neměla jsem jeho trápení ukončit dříve, vždyť vidina, že bude chodit je 50 na 50 a zjistím to třeba až za čtvrt roku. Byla to jedna z nejhorších nocí v mém životě...Seděla jsem u jeho košíčku, uklízela po něm sliny, které vyzvracel, běhala s ním ven, podpírat ho opatrně pod zadními tlapkami ručníkem, aby se naučil zase ovládat reflex kdy se mu chce čůrat. Když se na mně druhý den z košíku podíval klidným výrazem, celou mě opusinkoval, tak jsem začla věřit tomu, že dělám dobře a že to zvládneme, ať to trvá jak dlouho...a i kdyby to nešlo, když nemá bolesti a raduje se ze života, existují i vozíky pro pejsky, kteří nemůžou na zadek...Byla jsem smířená i s touto možností a na Pontusovi bylo vidět, že to teda rozhodně vzdát nehodlá. Když jsem třetí den vstala a Pontus se postavil, udělal dva kroky směrem ke mně, tak jsem nevěřila vlastním očím...pátý den už za mnou dokázal přejít přes celý byt...Na kontrole na veterině uznale Pontuska obdivovali, že tohle ještě v životě neviděli a že musí mít neuvěřitelnou vůli. Pontusek se zotavil a začali jsme si zase užívat sami sebe :o)

A teď už se možná i dostaneme ke Svippovi :o)
Když jsem byla naposledy na dovolené u mamky, která žije v baráčku na venkově, se svým ročním pejskem, tak bylo vidět, jak jsou kluci šťastní, že jsou spolu. Po odjezdu zpět do Prahy bylo vidět, že Pontusovi se přeci jen po tom ročním třeštiprdlu stýská a kdekoliv viděl venku podobného flíčka, tak se za ním s nadějí v očích hnal jak tryskáč...Někdy v tomto období jsem začla opravdu vážně přemýšlet nad tím, že bych mu kamaráda ráda pořídila a začala jsem být přesvědčená, že je to to nejlepší, co pro toho prcka můžu udělat. Chrtíky v nouzi jsem znala už od dřívějška, takže bylo rozhodnuto.
No jo, ale jaký chrtík by se hodil k energetickýmu čoklíkovi, který je jak na pérkách? S mamkou jsme seděli a "probírali" pejsky, kteří byli aktuálně v nabídce. Nejvíc nás ovšem zaujal pejsek Madra, který nejenže měl zbarvení černobílé, jako Pontus, takže by jim to slušelo, ale ještě měl v profilu plno věcí, které mi našeptávaly, že to je opravdu ten pravý. Třeba to, že je akčnější - ne však hyperaktivní...to bych si Lucky s dovolením troufla trochu upravit...Je to neskutečný ďábel :o)...že má kladný vztah k pejskům a že je celkově příjemný hafan. Bylo rozhodnuto a roztočil se kolotoč e-mailů s Kájou, telefonátů s Lucky, návštěva slečny Báry u mně doma i s Arčím.
Návštěva a zkouška Pontuse na druhého, většího pejska u nás doma nedopadla moc podle mých představ...Pontus při prvním pohledu na Arčího venku vrčel, ježil se a pak ho pro jistotu naprosto ignoroval. Zkusily jsme s Barčou tedy jak se bude chovat, když půjdem i s Arčíkem k nám do bytu. Koukal nevěřícně, jestli to myslíme vážně a ignorace chrtidla přetrvávala..Potom, co mu Arčí vzal míček, tak se už opravdu namíchl a s nosánkem na sebe zavrčeli opravdu zle. Začala jsem mít docela strach, jestli nedělám hloupost, jestli přeci jen nebude doma problém s konkurencí. Ale i přes to jsem se rozhodla, že do toho půjdu. Uhradila jsem vše potřebné, dohodla se na pevno s Lucky a teď už jen čekat:o)

Příjezd hafíků byl původně naplánován na pátek večer, ale vše se zrychlilo, takže jsme již poslední pracovní den v týdnu dopoledne bloudili a hledali Heroltice :o) Úspěch! Podařilo se...sotva jsme zaparkovali, jela za námi dodávka s nosánky, navigovaná Lucky... Hurá, stihli jsme to. Nebudu popisovat pocit, když se otevřelo auto a tam stáli v relativním klidu ti nádherní pejskové...a jak mi srdce poskočilo a ruce se začly klepat, když jsem tam spatřila svého vyvoleného Madru...neopakovatelný zážitek...
Už při prvním kontaktu s Madrou, který byl v průběhu cesty domů přejmenován na Svippa, jsem věděla, že pojem trochu živější - ne však hyperaktivec, bude trošku nepravdivý :o) Táhl na vodítku jako tažný kůň, jakmile viděl někde hafíka tak se rozeběhl a honem honem u něj musel být. Nemusím myslím ani psát, že já byla naprosto ignorována :o)
Vyřídili jsme dokumenty a čekala nás cesta domů až do daleké Prahy...a ouvej, auto a my do něj za nic na světě nechceme nastoupit...přemlouvání, nic nepomáhá, takže milého Svippa musíme čapnout do náruče a vysadit do zadu do auta, kam si k němu následně sednu já, aby přítelovi v průběhu jízdy neskočil na krk. Svipp v autě stojí jak socha a odmítá se jakkoliv pohnout...po chvíli si stoupne na mně, takže já mám jeho kožíšek v puse a začíná mi být pěkné vedro...takhle to nejde, zastavujeme u první benzinky, abysme se osvěžili...Svipp nás ignoruje, chce z vodítka pryč, táhne na vodítku pryč, pít nechce, nic...A pak, jako kouzelným proutkem, po dvouch kouskách mňamky, které dostal od přítele, je Svipp jako vyměněný.. Najednou na nás reaguje, jde se nechat pohladit, a do auta za mnou opatrně nastoupí naprosto sám :o) lehne si vedle mně a prospí celou cestu do Prahy, kde už na nás netrpělivě čeká brácha s Pontuskem na loučce, kde proběhne seznámení a ze kterého mám trochu sevřený žaludek, když si vzpomenu na Arčího. Ale naprosto zbytečně!! Je to láska na první pohled a dokonce oboustranná!! Nicméně krotím své vášně, protože vímm, že doma je teritorium Pontuska a nemusí se mu ten nosatý nohatý pejsek líbit i doma...Ale naštěstí byly veškeré obavy naprosto zbytečné..hned v předsíni ho Pontus začne umývat a já vím, že bod "zapadnutí do smečky" si můžu odškrtnout. Kluci jsou úžasní, hrajou si spolu jako kdyby se znali od malička a já jen nestačím zírat, jak Svippík, který má za sebou neuvěřitelně dlouhou cestu, stresy a nové věci, je úplně v pohodě a hraje si tu s plyšáky jak bezstarostné štěně :o) Míčky jsem raději přikoupila, aby nebyly spouštěčem hádek, ale kluci si je pinkaj navzájem a klidně je jeden druhýmu bere z tlamičky :o)
Takže Svippík se začína profilovat jako pan úžasňák, protože dokonce i moc dobře ví, že čůráme jen venku, v noci malinko kníkal a pochodoval, ale zvládl vše na jedničku. Navnaděna úspěchem jsem šla v klidu spát.
Druhý den jsem trochu překvapená hned po vyvenčení uklízela loužičku...a za půl hodiny další...a odpoledne další...achjo, co dělám špatně? Vždyť moc dobře chápe, že se čůrá venku a včera to vydržel, tak co se děje? Nečekaný neúspěch zamrzí a přemýšlím, co s tím...Po radě Káji jsme to zatím eliminovali a loužička se pak objevila jen jednou:o) Takže hurááá, další bod zvládáme! Dokonce už spíme s Pontuskem v noci za zavřenými dveřmi v předsíni a vůbec k tomu nepotřebujeme paničku, což považuji za úspěch, protože na návyk o samotě musíme rychle vlítnout, neb musím do práce a v paneláku se psí kňučení a štěkot opravdu velmi rozléhá. Chápeme co a kde je "místo", když chceme, tak i slyšíme povel "Svippe ke mně" :o). Perfektně jsme zvládli pana veterináře i jízdu k němu, která se skládala z autobusů...Jeli jsme jak těžkej frajer :o)
Takže shrnuto a podtrženo na to, že mám Svippa šestý den doma, tak je to neuvěřitelný pejsek. Jen když se zaklapnou ty vchodové dveře a panička zmizí, tak to nám ještě moc nejde, ale trénujeme a trénujeme a trénujeme... Dneska jsme samotu zahnali uloupením masa, které panička rozmrazovala nad kuchyňskou linkou v poličce, kam bláhově myslela, že nedosáhnu :o)) ale byl jsem krásně zticha, jak jsem to masíčko žvejkal :o))

Takže doufám, že Svippovi nebude moc špatně po tom masíčku a my jdeme trénovat vymítění separační úzkosti, tak nám držte palce, ať nás sousedi nevystěhují :o)

Omlouvám se za tak odporně dlouhý článek, který se Svippa týkal jen napůl, ale Pontusek k nám patří taky a o tom nikdo nic nevěděl, Svippova minulost je přeci jen jasnější pro zdejší zasvěcené :o)

Takže příště slibuji článek už o obou klucích vyvážený..Už to přeci jen neni příběh Pontuse a druhý příběh Svippa, ale už to bude jejich příběh společný :o)