Benitka

Po dlouhé, dlouhatánské době vás všechny zdravím a chystám se napsat něco málo o tom, jak se mají naše holky, Španělka Benita a Irka Jessie. 

Je to už nějakou dobu, co nám zatočily se životy a obrátily vše vzhůru nohama (aby nedošlo k mýlce, upside down je naše bytí nesčetněkrát lepši). Benitka je u nás něco málo přes sedm měsíců, Jessica o měsíc míň, tedy půl roku a nějaký den k tomu. Ve skutečnosti to vypadá tak, jako kdyby Jessie u nás byla od počátku věků, u Benitky je to, jak si jistě pamatujete, nepatrně  složitější :-) 

Jessica, naše černá láska, upřímně vám můžu říct, že takové stvoření, jako je naše Jess, jsem snad ještě neviděla. Je to úžasňanda! Je miloučká, milující a milovaná, je divoká, povětšinu času velmi hodná, ráda si hraje (miluje hraní, její arsenál hraček dosahuje opravdu obrovských rozměrů), ráda se tulí (naše tulítko, neustále vyhledává kontakt, potřebuje se někoho z nás dotýkat, umí nás obejmout a pusinkama nešetří). Venku je to lovkyně, jakmile jsme na procházce, neexistuje v tu chvíli nic jiného, než pole, lány a vůně "divočiny" :-) Miluje lidskou společnost, troufnu si říct, že miluje naše kočičí společenství, koucoura Báru nejednou olízla (láskyplně), kocour Fanda s Beni a Jess téměř pravidelně chodí na večerní procházku, doma spolu klidně sdíli postel, pobývají spolu na zahradě, ovšem to pouze do momentu, než se kluci kočičí rozhodnou se po zahradě proběhnout, s tím se Jesska zatím neumí moc popasovat a vybíhá taky, nicméně spíš s cílem je trošku popohnat, než si na nich pochutnat :-) 

Jessie bude letos tříletá, pokud si vzpomínáte, chvíli předtím, než přijela k nám, si v Irsku zlomila zadní nožku, má ji tedy na několikrát sešroubovanou, naštěstí se podařilo předejít amputaci, o které se v jeden moment reálně uvažovalo. Dá se tedy říct, že vše dopadlo dobře. Bohužel ale naše malá Jessie s tlapkou má problémy, to, že kulhá, na tom nic až tak překvapivého není, ono  mít kovovou destičku, cerkláž a x šroubů v tlapce nejspíš není žádný med, jenže nožka jí zřejmě i dost pobolívá a bohužel už se pomalu děje to, čeho jsme se báli, její vadný pohybový stereotyp, který kvůli tomu má, způsobil, že se jí potíže šíří dál. Zatím to odnáší "jen" rameno na stejné straně, jako je zlomenina, říkám "jen", ale Jesska často bolestí naříká, nejen po zátěži, ale i v naprostém klidu. Je to smutné, je to taky ale pouze začátek, další bolístky na sebe nejspíš nenechají dlouho čekat. Jess je na jednu stranu bojovnice, protože se tím nenechá příliš omezit v běžných denních a loveckých činnostech, na druhou je ale trpitelka, v porovnání s Beni (dozvíte se za chvilku) je to, jak bych to... "fňukna" a moc dobře umí svoje trable na oko prožívat tak, aby se jí dostávalo speciální péče, jestli víte, co tím myslím :-) 

Jesska zbožňuje procházky, opravdu, když jsem o víkendu doma, neustále hlidá, kdy už se teda půjde ven a každý můj pohyb, který vypadá jako oblékání se či který by mohl směřovat ke vchodovým dveřím, znamená pro Jess "naději", že už už to bude, takže malá vybíhá, poskakuje, "dolejzá" a často se jí podaří, že nás "vyžene" ven o hodinku či dvě dřív, než by se šlo normálně :-) Venku je to lovkyně, neustále číhá, čmuchá, vyhlíží, ráda štěká (opravdu naše Jess HODNĚ štěká, někdy je doslova k nezastavení) na vše, co se pohne :-) Když se na procházce unaví, vyřeší to jednoduše, z ničeho nic sebou práskne do trávy či obilí a tam si prostě dá siestičku, než je připravená jít znova "do terénu" :-) Jessica je zkrátka BOŽÍ!

Dost o Jess, říkala jsem "napsat něco málo" a už to zase vypadá na román. Tak tedy k Beni.

Benitka je doma přes půl roku, jistě si vzpomenete, že její anabáze je od té Jessčiné o dost jiná. Taky si ale určitě vzpomenete na to, že když jsem psala o Benitě posledně, věci byly na dobré, ba ne, na nejlepší cestě k tomu, aby Beni setřásla svoje strachy a pochopila, že u nás ji opravdu nic špatného nehrozí, že u nás bude nade všechno milovaná. Ano, vypadalo to tak, ale jak už jsem mockrát psla, Benďa nás ráda v takových nadějných momentech vyvyede z omylu. A tak se stalo i tentokrát. Benitka má čerstvě za sebou poměrně velký operační zákrok. Benitka po štěňátkách, která se jí těsně před cestou ze Španělska narodila, přijela do ČR nevykastrovaná, čekali jsme tedy na dobu vhodnou k tomu, aby se kastrace dala provést, ta přišla v dubnu. Kastrace sama o sobě by až takový problém nebyla, Beni je hrdinka, zřejmě díky tomu, co si vše v životě prožila, jí jen tak něco nerozhodí. Benitka však měla malý útvarek v podkoží v blízkosti mléčné žlázy, všimli jsme si ho nedlouho poté, co k nám Beni přijela. A tak místo "pouhé" kastrace Benitce během jedné operace pan doktor vyndal i celou jednu mléčnou lištu. Domů se nám tedy Beňa vrátila rozpáraná od hlavy až k patě, s ránou přes celé břicho, která byla sešítá NEJMÍŇ 50 stehy (nepočítali jsme přesně, nicméně bylo jich opravdu požehnaně). Spíš než samotný výkon byla pro Beni traumatizující jiná věc - odloučení od nás, poprvé od doby, co je v Česku. Plakala, bála se, že jsme jí odložili, byla v neznámém prostředí u (jí) neznámého muže-veterináře (Benitka má z mužů obecně panickou hrůzu, stále, tohle je beze změn od počátku dodnes). Dovedete si představit, že Benitka, už tak dost psychicky špatná, se octla v takovéto situaci? Inu, jiné řešení nebylo. Když se pro Benitku po x hodinách k vetovi jelo, jakmile zaslechla naše hlasy, začla velmi hlasitě naříkat, jakoby nám chtěla říct, že je tam zavřená, že si pro ni máme jít a že ji tam přece nesmíme zapomenout. Když nám Benitku dali, celá omámená (po narkóze) se doklopítala k tátovi (znova připomínám - strach z mužů, bohužel stále i z našeho táty) a přitiskla se k němu a strčila mu hlavu do rukou, tak moc byla šťastná, že jsme se pro ni vrátili. Následující den se Beni zotavovala z narkózy, nicméně byla náramně šikovná, krásně chodila, dokázala se bez problému vyvenčit, byla hodná, neplakala, téměř nedala najevo, že je s ní něco v nepořádku. Moc si užívala, i přes bolesti a jistý nekomfort, že je zpět doma. Rána se zahojila, Benitka byla za tři dny jako nová. S jednou, bohužel dost podstatnou výjimkou. Benitka se vrátila tam, kde byla na začátku. Jistě, ne v až tak extrémní podobě, ale v dost podobné. Je zase nepřiměřeně lekavá, potkat na procházce člověka je zase velký problém, co ale hůř, doma se začla chovat podobně. S dívčím osazenstvem nemá problém, ale náš malý Filda a táta, ti to odnáší nepěkně. Benita se vrátila k obíhání koleček po domě, když má pocit, že jí hrozí nebezpečí (i třeba když si táta sedící v protějším křesle chce dát nohu přes nohu, to je pro Beni impulz k tomu, aby vypálila jak kulový blesk a utíkala se schovat). Nebudu to dlouze rozmazávat, každopádně s Benitkou to je a bude běh na opravdu dlouhou trať, stejně ale nepřestáváme doufat (i když někdy už se to nabízí), že společně zdárně dorazíme do cíle. Beni je zkrátka speciální případ, není to jednoduché, i přes to, že je neuvěřitelně hodná, je to dáma, je to anděl (s polámanými křidly).  Je to těžké, udělali bychom pro ni první poslední, aby se začla doma konečně cítit dobře, aby už konečně pochopila, že neni čeho se bát. Ale nezoufáme si, bezmezně jí milujeme a pokud potřebuje čas, dostane ho tolik, kolik bude třeba. A tak zase končím příspěvek slovy "třeba jednou..."... Ano, třeba jednou jí u nás bude dobře :-)

P.S. a jen pro zajímavost, víte, co zjistil pan doktor při předoperačním vyšetření? Že Benitka má na břiše jizvu po císařském řezu. V hlavě se mi zrodilo množství otázek, samozřejmě, kdy, proč, kdo, jak... Ale za ty měsíce jsem už pochopila, že lepší je, obzvlášť v případě Benitky, nevědět, je to pro mě milosrdnější :-)

L