Benitka

Dočetla jsem se v jedné knížce, že chrti zachránění ve Španělsku, jsou ti nejvíce zubožení, jaké kdy autorka textu za celý svůj záchranářský život viděla. Nemůžu říct, že bychom měli "na kontě" stovky zachráněných španělských galgos, máme jednu, pětiletou fenečku, která nám ukázala, že to autorka neřekla náhodou. 

Benitu už z nejednoho mého vyprávění znáte, pojďme se jí ale pověnovat jinak, poprvé nebudu informace filtrovat a vybírat "vhodnější" verzi, nebudu kulantně zaobalovat... Z jednoho prostého důvodu... Není tu sice mnoho takových lidí, ale sem tam se tu objeví, myslím ty z vás, kteří si zoufají nad tím, že příspěvky všech ostatních nových adoptivních "rodičů" jsou veselé, plné radostných oznámení, že ten jejich úžasňák od první noci spal v peřinách, neustále se potřebuje k někomu tulit a kudy chodí, tam rozdává pusinky (případ naší greyky Jessie:P). Protože těch pár z vás/nás ví, že to může být i naopak. 

Myslím, že nikdo si nedělal iluze, když se pro adopci rozhodl, nikdo nečekal, že vše půjde snadno, lehce, téměř samo, všichni jsme do toho šli s tím, že je to riziko, je to krok do neznáma a možná jsme si ani neuměli představit, jak nám to všem "hne" se životy. 

Budu se věnovat hlavně naší Španělce, nechci tím ale zpochybnit, že v Irsku to chrti nemají těžké, o tom není pochyb, nechci, aby to tak vyznělo, ale vrátím se zpět k oné knize, ve které se také zmiňuje, že dokud se po chrtovi vyžaduje dobrý sportovní výkon, je o něj pečováno, protože jedině spokojený chrt může být dobrý závodník. Beru to, samozřejmě, s rezervou, ale z toho, co mám doma, Španělku a Irku, z toho, jaký byl příjezd pejsků ze Španělska a jaký byl z Irska, z toho mně osobně vyplývá, že mají asi v té knížce pravdu. 

Obě naše holky už tak trochu znáte, sami tedy jakýs takýs rozdíl můžete cítit. Jak to vážně bylo vážné s naší Beni, to vám prozradím dnes, protože si myslím, že je dobré počítat i s touto "variantou", když se do adopce pouštíte.

Chrti jsou gaučáci, jsou líní, jsou skladní... úplně se nabízí pomyslet, že takový chrt vás vlastně moc práce stát nebude :-) Ve skutečnosti to u nás vypadá tak, že sice si obě holky libujou ve válení se v peřinách, nicméně líné vskutku nejsou a skladné, to už vůbec ne, je jich plný jeden rodinný dům :-) Nejraději by byly pořád venku, 20minutová procházka jednou či dvakrát denně nám SKUTEČNĚ nestačí, v jakémkoliv počasí tak s děvčátky trávíme venku klidně i tři a půl hodiny každý den :-)  Holky tak popřely téměř všechno, co jsme se o nich dozvěděli, dočetli, dopátrali... a ještě mnohem víc. Speciálně Benitka, ta nám ukázala, jak taky může chrt vypadat. Benita je doma k dnešnímu datu 3 měsíce a dva dny.

Benita je pětiletá galga, která má za sebou (ne)pěkné životní martýrium (viz. http://www.chrtivnouzi.cz/clanky_pod_5/95.html a http://www.chrtivnouzi.cz/blog_268_561/94.html ). Přijela k nám 9.10.2010 zdecimovaná, bez duše, bez života. I přes to, že dva měsíce měla pobývat za nemalé peníze u veterinářky, která se měla starat o ni a jejich 8 štěňat, ze kterých ale ani jedno jediné nepřežilo. Proč? Nevíme. Měla dostávat velmi kvalitní žrádlo, které team ChvN do Španělska speciálně pro Benitku poslal. Tímto jim zpětně patří náš VELKÝ  dík za veškeré projevené snahy!!! Nedávám nikomu nic za vinu, považuji za zázrak, že Beni vůbec všechny ty svoje hrůzy přežila, ale v hlavě mám, chtě nechtě, velkou spoustu otázek. Jako třeba PROČ pes, o kterého se někdo 2 měsíce "stará" přijede do  ČR v takovém stavu fyzickém a hlavně psychickém?!  Pes, který 2 měsíce žere kvalitní žrádlo přece nepřijede vyCHRTlý, se srstí plnou lupů a chomáči vypadaných chloupků? Pes, který pravidelně a kvalitně dva měsíce žere přece NEMŮŽE přijet vyzáblý, že mu přesně napočítáte jak všechna žebra, tak obratle, aniž byste si museli pomoct dotykem, lopaty pánevních kostí tak vystouplé, že se o ně div neříznete, když po nich přejedete. Dle stavu kůže dehydrovaná troska, uzlíček nervů, odevzdaná hromádka neštěstí...  Takhle vypadá pes, o kterého někdo pečuje? A to zdaleka není vše. To, že pes z tak šílených španělských podmínek vypadá fyzicky tak, jak jsem popsala, to je pochopitelné, pejsci z perrery přijeli v podobném stavu, určitě někdy i v horším, ale oni neměli dvouměsíční "protekční" "péči", jako měla Beni, tak se zas a znova ptám, kde se stala chyba?! To opravdu Španělé nemají v sobě kouska citu a "starat" se o psa s osmi štěňaty pro ně znamená nechat ho ležet namáčknutého někde ve výklenku buhví kde?! I o peníze v téhle "kauze" jde/šlo, jako vždycky, i když v jedné z nejposlednějších řad, ale "paní veterinářka" nebyla levná ( 7 EUR/den bez stravy, 10 EUR se stravou), tak by člověk očekával, že alespoň slušné místo k ležení by si za tu horentní sumu takový ubožáček zasloužil. Možná ani nechci vědět, co se tam skutečně dělo, možná ale chci, abych konečně porozuměla aspoň malému kousku dušičky té naší vanilkové chrtice. Pokaždé, když zazvonil telefon, nepřišly dobré zprávy - první čtyři štěňátka umřela, říkám si, to se stává , že ne všechna štěňata nepřežijou, 8 je hodně, žila na ulici, byla v perreře, bylo by zvláštní, kdyby všechna štěnda ve zdraví přežila. Jenže další telefon, další špatná zpráva, umřela další čtyři miminka, v tuto chvíli si už říkám, jestli se tomuhle nedalo zabránit... Když pořád ještě všichni byli ve "veterinární" péči...? Byla jsem z toho opravdu upřímně smutná, bylo mi TAK líto Benitky, i když jsem ji ještě neznala, jak to, že na jednoho tvorečka se toho sesype tolik?! Je možné, aby tohle všechno na ní nic nezanechalo? Modlila jsem se a doufala, že už se telefon neozve ;), další špatná zpráva už by mohla být ta nejhorší. Telefon nezazvonil. Benitka přijela. A NE, není možné, aby tohle všechno na ní nic nezanechalo. Zanechalo, Benitka byla ukázka toho, jak vypadá smutek, strach, úzkost, jak vypadá deprese. Něco málo z toho, jaké byly její začátky doma, už jsem psala. Nevím, jestli má cenu to psát znova, nedokážu totiž popsat, jak těžké je sledovat mizérii jedné nešťastnice a přitom se tvářit a chovat a opravdu se cítit "skvěle, v pohodě, klidně a spokojeně", aby pejsek nebyl ještě více deprimovaný z domácího prostředí, než je teď. První tři dny a noci jsem od Benitky neodešla ani na vteřinu, byla jsem stále s ní, v uctivé vzdálenosti, k ničemu jsem ji nenutila, nesahala jsem na ni, skoro jsem na ni ani nekoukala, jen jsem na ni mluvila, klidně, potichu, seděla jsem opodál a sledovala, jak je zoufalá, jak strašně je zoufalá a jak by dala všechno za to, kdyby mohla utéct. Chtěla jsem ji nakrmit, nešlo to, nechtěla nic, jíst, pít, nesměla jsem se k ní přiblížit! Jen hlava otočená jejím směrem už pro ni byla dostatečný impulz k tomu, aby utíkala... Ode mě pryč, klidně i minuty, hodiny, dny jen běhala dokola po patře, ocas vražený mezi nohama, oči vytřeštěné hrůzou, v šíleném napětí. Ta Benitka, která prý "ráda papá", nepapá vůbec a když už se mi do ní podařilo něco dostat, vypadalo to asi tak, že já jsem byla schovaná v pokoji, ona sama v kuchyni u misky natlačila plnou tlamku granulema a utekla do předsíně, do tmy a daleko ode mě, aby je mohla spolknout. Takhle se mi podařilo ji na dva dny "nakrmit" dvěma hrstma granulek. Takže dostat ji odněkud někam na pamlsek? Zbytečná snaha...  Jako dnes si pamatuju, jak jsme se druhý den ráno všichni sešli a doslova jsme se vznášeli, aby se mohla konečně trochu prospat, ale marně, Benitka běhala, běhala kolečka, ani si nesedla, pořád hlídala, odkud "přijde rána", nedokázala zvládnout nevidět a nevědět, kolik lidí je v jakém pokoji a kdy kdo přijde z jaké strany.Pořád hlídala a přitom byla TAK unavená. Řešení bylo jedno, bez hnutí jsme se všichni usadili v pokoji, kde měla Beni pelech, aby nás všechny měla spočítané a měla přehled a počkat, až usne. I přes to, že opravdu byla ohromně utahaná, neusla. Ležela, klimbala, ale vždy, když se začla "propadat", vystřelila a zase byla vzhůru a ve střehu. Tohle trvalo tři dny a tři noci. Nedalo se k ní vůbec přiblížit, nedalo se ji pohladit, každý pokus znamenalo to, co už jsme "důvěrně" znali - kolečka, kolečka, kolečka. Druhou noc jsem přišla na to, že když si sednu na zem, zády k Beni, mlčím a ani se nehnu, tak Benitka sama přijde... asi na vzdálenost dvou metrů. Tohle byl OBROVSKÝ úspěch! Jakmile jsem se ale otočila nebo jen pootočila, bleskově vzala do zaječích a mohly jsme začít od začátku. Takhle to šlo dny, týdny, nebojím se říct měsíce, protože i dnes, když chce Beni projít domem (resp. bytem, pejsci do vyšších poschodí nechodí, tam jsme vyhradili bezpečné útočiště pro kocoury v případě, že by se s chrtíky nesnesli), počká, až bude čistý vzduch a cesta bez překážek (myslím především lidi) a nejistým, velmi svižným krokem téměř utíká, aby ji, pokud možno, nikdo neviděl, neslyšel a hlavně nepotkal. Nejjistější, jestli se tohle slovo vůbec dá použít, byla venku na procházce. ALE! První týdny chodila na procházce otočená "face to face" k nám, když jsme ji "přesvědčily", že k tomuhle není důvod, začla chodit normálně, ale nedej bože, abychom šláply na klacek, zašustily nohou v listí nebo zakoply o kamínek, pak nastala hrůza, Benitka okamžitě utíkala, uskakovala, přidřepla si k zemi, čekala, že bude zle. Dost velký problém byl, když jsme na procházce někoho potkaly, zpočátku jsme se tedy vypravovaly na místa, která přliš frekventovaná nebyla. Takhle krásné a harmonické byly naše procházky ze začátku, ale tohle nebylo nic proti tomu, co se dělo doma, věřte mi :-) Dny plynuly, nám pomalu začínalo být jasné, že "přátelská" Benita, která ale má panickou hrůzu z lidí, se z toho nedostane sama, potřebuje parťačku, potřebuje další adopťandu. 

Jestli si říkáte, že moje povídání je zveličené, přifouklé, že to moc prožívám... Nejste sami, myslelo si to mnoho lidí, i lidí, u kterých mě mrzelo, že danou situaci připisovali naší hysterii a přecitlivělosti, naštěstí téměř každý časem uznal, že situace je "zřejmě" vážnější, než si dosud myslel.  Tak tedy jedeme dál :-)

Vybrali jsme si černou fenečku, greyku z Irska, Jessie. A vkládali jsme do ní obrovské naděje. Když nepomůže ona, co dál budeme podnikat, abychom Benitku z nejhoršího dostali... Ne každý tomu byl uplně nakloněn, nejdříve prý máme "zvládnout" Benitku, pak se pustit do dalšího pejska. Jakto, že ale nikoho nenapadlo, že jediné, co Benidlu může pomoct, je další pes?!!! To přece nebyla tak složitá úvaha, když se jedná o psa, který "žil" doposud u "etnika žijícího kočovným způsobem života", nejpíše mezi více pejsky, ne s lidmi, co byste tedy řekli, že mu může pomoct, když z lidí má smrtelnou hrůzu...? Dodnes se divím, že někdo nebyl našemu rozhodnutí nakloněn, ano, samožřejmě, byly tam rizika, jako při každé adopci... Ale to, že psovi, zvyklému žít ve smečce, který se najednou octl mezi lidmi, může pomoct jen a jen další pes, to je jasné asi jako to, že jedna a jedna jsou dvě. Ráda bych zmínila jméno opravdu úžasné osoby, která nám moc pomohla, ano, nejen Benitce, ale i nám, paní doktorka MVDr. Žertová, možná ji znáte jako paní doktorku z nováckého pořadu "Polepšovna mazlíčků". Naložily jsme Beni do auta, tam to miluje a od začátku to bylo JEDINÉ místo, kde alespoň vypadala, že je klidná (malý prostůrek, kolem dokola uzavřený), a vyrazily do Brna. Setkání s paní doktorkou byl pro mě osobně neuvěřitelný a nezapomenutelný zážitek. Paní doktorka je velmi příjemná, velmi lidská, obrovská profesionálka. Důkazem toho budiž i to, že Benitka se u paní doktorky relativně "uvolnila", čmuchala, chodila, koukala, lehla si do pelíšku. Do té doby nevídané. Paní doktorka nám dala opravdu profesionální cenné rady ať už ohledně separační úzkosti, tak ohledně celého Benitčina psychického rozpoložení. Paní doktorka nejen že je výborná psí psycholožka, ale i na nás působila skvěle a sama jsem se po cestě domů cítila jako po úspěšné terapii :-) Ihned jsme tedy změnili přístup a přestali jsme si Benitky úplně všímat. Zní to strašlivě, bylo to pekelně těžké, ale nechali jsme ji zkrátka existovat "na vlastní pěst" v novém prostředí. Paní doktorka také fakt, že už  máme "na cestě" posilu z Irska (měla přijet za měsíc), velmi přivítala a dokonce řekla, že měsíc je moc dlouhá doba, že by to mělo být mnohem dřív. Velmi nás to ujistilo v tom, že to, co jsme se rozhodli podniknout, bylo jen a jen dobře, navzdory pochybovačům :-)

Měsíc do příjezdu Jessie byl opravdu dlouhý, po osmidenní "mateřské" s Beni následoval odchod do práce a začly se dít věci, separační úzkost jak malovaná, na třísky rozštípané dveře, Benitka neustále samý šrám. Situaci řešila klec, kterou jsme bleskově obstarali, do které Benitka nejdříve "nadšeně" naskočila, pak ale každá cesta do klece byl nedobrovolný přenos a uzavření na dobu pracovní, "vypuštění" z klece pak bleskový úprk s pády a odřeninami rychle rychle pryč. Řeknu vám, nebylo to jednoduché. S příjezdem Jess už klece, naštěstí nebylo pro takové účely třeba, teď slouží od Benitky rozkousaná klícka jako Jessienky pokojíček vystlaný dečkami a peřinkami :-) Za zmínku stojí ještě moment, kdy jsme se rozhodly vyplavit Benitce endorfiny činností jí nejpřirozenější - vzaly jsme ji za druhou galgou, kterou máme v rodině - malou Mayou :-) Maya má u domu luxusní "výběh", veliký ohrazený kus louky. Vypustily jsme tam obě holky a ještě Mayina parťáka Banyho, ti dva řádili jak černá ruka, Benitka opodál a jak přikovaná stála, koukala. Když jsme přijely podruhé, už se osmělila jít se za touhle dvojkou podívat, ale vůbec nevěděla, jak se do jejich hry zapojit. Po hodině a půl postávání v uctivé vzdálenosti od všech se Beni rozběhla. A běžela, čtyřikrát tam a zpátky, bylo to úžasné, byla nádherná! Vzaly jsme ji tam ještě jednou, potřetí, naposledy. Benitka už věděla, k čemu ten veliký prostor slouží, pobíhala i za Mayou a Banym, ale pak nám přichystala překvapení. Stmívalo se a ochlazovalo a chtěly jsme se vydat k domovu, Benitka si ale chtěla s námi hrát - jak Sullivan píše - hru "chyť si svého chrta". Benitka díky svému strachu z lidí není odvolatelná, nepřijde na pamlsek, nepřijde na zavolání, prostě Benitka za člověkem dobrovolně nepřijde. Hodina a půl nejrůznějších "fíglů" a "nápadů", nahánění, rezignace... Byla pak už asi unavená, protože mě nechala se k ní přiblížit, ale když už jsem byla od ní blízko asi na dva kroky, utekla. Podařilo se mi znovu se k ní přib(p)lížit a tentokrát jsem byla odhodlaná skočit a chytit ji za obojek. Nebylo ale třeba, nechala se v klidu odchytnout, i když si sama absolutně nebyla jistá, jestli dělá dobře. Tenhle moment způsobil to, že Benitka, která se dosud pomalinku zlepšovala, se najednou vrátila tam, kde byla před 14dny. A vše mohlo začít od začátku.

Jess konečně dorazila domů! O tom, jak spolu holky vychází, o tom jsem také psala, přeskočím tedy rovnou k tomu, jak je to dnes. I dnes máme problém s jídlem, Benitce ne že by nechutnalo, ale není schopná se v klidu najíst, stále hlídá, stále kontroluje, odbíhá, jakmile se někdo blíží jejím směrem, Beni utíká a k jídlu se buď nevrátí nebo počká, až tu zase bude absolutní klid. Po dvou a půl měsících udělala i jeden významný pokrok - na procházce čurinká víckrát, než jednou za den či dva, ale čmuchá, značkuje, čte "dopisy", chová se jako skutečná fenečka :-) Venku to ale vždy bylo lepší, než doma. Od začátku dodnes. Doma leží na jednom svém jediném místě a to téměř neopouští, nesnáší, když se k ní někdo blíží zboku nebo zezadu, to vyděšeně utíká, po bytě se téměř nepohybuje, když je doma málo lidí, osmělí se a jde "loudit" do kuchyně (spíš jen nakukuje z povzdálí a ráda by něco vyloudila, ale strach je ještě pořád silnější). Stále chodí krást jídlo, hlavně kočičí, stále doma chodí tak, aby nebyla ani vidět, ani slyšet, většinou se začne pohybovat až když se všichni odeberou k spánku, pak si sleze z postele, jde se napít, jde uloupit kočičákům jídlo, protáhne se a hupsne zpět. Má hrůzu z mužů, mladších až středního věku, kuřáků, některých dam, bojí se pořád někdy i nás doma, bojí se různých zvuků, neustále, bojí se, když je na zahradě a někdo z nás se tam taky chystá, musí tam být sama (v poslední době to vypadá na další krůček vpřed - už dvakrát se mi stalo, že jsem si na zahradě hrála s Jess a Beni přišla, sice přede mnou utíkala, ale když jsem si dřepla, položila, co jsem měla v rukou, zavolala "Beni", vydala se směrem ke mně, poslední metr ale šla bázlivě a pomalu a přikrčená, ale přišla :-) a zas rychle odběhla). 

Před námi je ještě DLOUHÁ, dlouhatánská cesta, je téměř jasné, že nikdy to nebude úplně bez problému, ale díky bohu za ni a díky bohu za každé malé zlepšení. A díky bohu za Jessie, protože to Benitce zachránilo bytí.  

Díky, jestli jste dočetli až do konce, nechci, aby to vypadalo nevděčně, vyčítavě, ne ne, prostě tohle je to, co mi běží hlavou, když Beni spinká (málokdy spinká jindy než v noci a když doma nikdo není) a já mám její hlavičku v klíně a koukám na ni, jak je skvostná. Naše šíleně smutná princezna... 

Inu, nebylo, není a zřejmě to s ní ani nikdy nebude lehké. Jde-li o deprimované pejsky, pak jsme její zásluhou vyškolenými "odborníky" :-)) (V uvozovkách proto, že fakt, že mám doma dva chrty, ze mě odborníka opravdu nedělá, až mi mou výchovnou rukou projdou desítky či stovky těchto krásných tvorů, potom nadšeně a s radostí uvozovky smažu :P). Pomaloučku, polehoučku se z Benitky klube pěkný paličák a je to taky naše hérečka. Sama jsem zvědavá, jaké ve skutečnosti to naše Benidlo je, snad nám to brzy ukáže, těším se na den, kdy Benitka bude vesele pobíhat po domě, bude loudit jídlo, bude si hrát, bude šťastná...