Dernell

Tak Dernell už je u nás půl roku. Skoro.. 5 měsíců. Je to hodně nebo málo? 5 měsíců.. rozdíl mezi jarem a podzimem; mezi létem a zimou... mezi jedním a dvěma psy.

Když Dernell v červnu přijel, tak byl naštvanej jak mraky, že ho někdo táhl přes půlku Evropy v autě a že mu cpou kýbl s vodou, ikdyž on si támhle na stole našel kafíčko. A že "tamhleten pes" dostal mlíčko a on ne; že ho drží nějakej dvounožec, kterej se netváří moc vesele a nevykládá mu, jak je úžasnej a super. A prostě se mi tady nelíbí a vlezte mi na záda. Následujícího půl roku se stalo tolik věcí, že se teď budu jenom chlubit :)

Nejtěžší rozhodnutí bylo hned na začátek - začlenit Dernella do smečky pod Mésu nebo nad ni? Obojí mělo své pro a proti. Rozhodl sem se z Dernelláka něco udělat a zvolit druhou možnost. Ukázalo se to jako dobrý tah - naučil se občas ukázňovat Mésu, když to se svou histerií už přeháněla a jemným štípnutím do krku, popř. zvukovým projevem jí dát najevo, že už by mohla držet tlamičku.

A před pár týdny se Dernell rozhodl nás odměnit za tu důveru - během krátké doby se změnil o 180°. Hodně rychle se naučil dávat pac, pochopil, že povel "sedni" znamená plácnout zadkem na zem a že to není tak hrozný (pokud se nerozjíždějí nohy :D). Samozřejmě chápe "fuj", "místo", "vypadni" a další užitečné povely. Máme hodně solidní přivolání a ve většině případů reaguje pouze na hlasovou navigaci, bez použití vodítka.

Když jsme před týdnem potkali na ulici našeho úhlavního nepřítele (=kočku, která nás provokuje a posmívá se z parapetu), tak se Dernell nechal ovládat bez vodítka (rozumněj se zapnutým, ale prověšeným vodítkem), pouze hlasem, držel se u mě a nerozběhl se za ní, ani nezačal tahat. Tím si vysloužil další respekt a důvěru z mé strany a začali sme častěji chodit na couračce (zapnuté vodítko, které pes tahá za sebou; samozřejmě nejsem blázen, stále vím, kdy si můžu dovolit vodítko pustit :)).

Hrozně se nám otevřel a je z něj šileně veselej puberťák, kterej by pořád běhal, šaškoval a provokoval. Minulý týden sme se vrátili z procházky a Dernell byl tak rozjívenej, že si na dvoře 20 vteřin honil ocas kolem dokola :D

A schody? To nikdy nebyl problém, protože sem ho odmítl nosit, ale teď? Do schodů závodí s Mésou a ze schodů se mnou (přecejenom v zatáčkách směrem dolů sem rychlejší) a má vždycky hroznou radost, když vyhraje a míní se zbláznit.

Miluje ostatní psy, ale stejně tak zbožňuje i některé lidi, kteří k těm psům patří. A když někoho takového potkáme, tak se s tím člověkem vítá, jako by byli nejlepší kámoší a 10 let se neviděli.

Šalinou jezdí jako by to bylo v Irsku samozřejmostí; zatím sice rozezná jenom "červený od bílýho", ale jinak má víno rád, jako by se na Moravě narodil (berte s nadsázkou, naši psi nejsou alkoholici, zatím...) :D; už jel na předním sedadle v taxíku; z oblíbenýho tenisáku se může zbláznit radostí... a takhle bych mohl pokračovat dál a dál:)

Však vy, co máte nosánka delší dobu, tohle už znáte, když se projeví a otevře se. Vy, co ho máte kratší dobu, nebo třeba čerstvě od minulého týdné - přeji vám, abyste to poznali co nejdřív, protože pak pořádně pochopíte, co sem chtěl touhle spoustou textu říct. Ono se to totiž slovy nedá vyjádřit, když se ráno probudíte a najednou je tam úplně jinej pes, než posledních pár měsíců.

Takže.. díky za Dernella. Ikdyž sem tomu ze začátku moc nevěřil (víme proč...), tak to bylo dobrý rozhodnutí - my pomohli jemu a on pomohl nám a věřím, že tohle všechno je teprve začátek :)