... nebo prostě fenečka či chrtečka
http://www.chrtivnouzi.cz/chrti/208.html
Narodila se 16. srpna 2006 jako Tully Anna a 16. dubna 2011 jsem ji přivítal pod svou střechou a věřím, že toto datum je počátek řady šťastných let pro oba z nás.
Nástěnný kalendář vznikl ve spolupráci se Základní uměleckou školou Vranovská v Brně. Škola v roce 2024 oslavila již 100 let od svého založení. V současné době nabízí vzdělávání ve 3 oborech - výtvarný, hudební a taneční. Focení probíhalo se svolením paní ředitelky Mgr. Bronislavy Schoříkové na zahradě ZUŠ a děti se zde prezentovaly nejen ve svém uměleckém zaměření, ale i dalších mimoškolních aktivitách a zájmových činnostech. zusvranovska.cz
Fotky vytvořil mladý fotograf Pavel Hermann z Moravského Krumlova. Miluje zvířata, pohyb a dobré lidi. Proto zvířata také často fotí. Jak sám říká: "Zvířata nám mnohdy ukazují, co je v životě opravdu důležité. Často nám na naší cestě dělají společníky spoustu let a zažívají s námi šťastné i smutné chvilky." Sám má pejska, křížence středního vzrůstu Buddyho, který mu je skvělým parťákem. Fotografovi patří náš obrovský dík za čas, energii, trpělivost a preciznost, kterou nafocení kalendáře věnoval. facebook.com/hermiphotofotograf
Stolní kalendář jsme opět zaplnili snímky z vašich rodinných archivů. Za vynikající spolupráci na vzniku kalendářů děkujeme grafičkám Pavlíně Tesařové a Leoně Černotové.
Cena nástěnného kalendáře ve formátu A3 je 300,- Kč.
Cena stolního kalendáře ve formátu A5 je stejná.
K ceně kalendáře je třeba připočítat cenu za dopravné a balné, která je ve výši 90,- Kč.
Kalendáře budeme distribuovat prostřednictvím Zásilkovny. Nepotřebujeme tedy vaši doručovací adresu, stačí si níže vybrat výdejní místo, které máte nejblíž a které vám nejlépe vyhovuje pro vyzvednutí balíčku.
zasilkovna.cz/pobocky
Objednávky s typem kalendáře, počtem požadovaných kusů, vaší e-mailovou adresou, telefonním číslem a vybraným výdejním místem
zasílejte na chrtiaukce@seznam.cz.
Objednávat můžete za 3, 2, 1... TEĎ! 🙂
... nebo prostě fenečka či chrtečka
http://www.chrtivnouzi.cz/chrti/208.html
Narodila se 16. srpna 2006 jako Tully Anna a 16. dubna 2011 jsem ji přivítal pod svou střechou a věřím, že toto datum je počátek řady šťastných let pro oba z nás.
Hlavička krásné černé fenečky Tullyanny mi učarovala okamžitě poté, co jsem ji spatřil v nabídce irské organizace, jež s Chrty v nouzi spolupracuje a když mé předchozí pokusy o adopci jiných pejsků nevyšly, stala se mým nejvýznamnějším želízkem v ohni - velice jsem se zaradoval, když se v nabídce ChvN objevila a jakmile byla potvrzena její reservace pro mne, věděl jsem, že mne čeká řada nocí, jež až do příjezdu pejsků nedočkavostí stěží prospím klidně.
Když se přede mnou objevila 16. dubna 2011, nesnadno jsem skrýval své dojetí - plachá, nádherná jemná fenečka s hlavičkou, jež mi připadala ještě daleko nádhernější, než jsem znal ze snímků, a drobnější, než jsem si představoval. O připravený pamlsek příliš nestála, snad nevěděla, co si o mně má myslet, ale když jsem její žíznivé tlamičce přidržel misku s vodou, dočkal jsem se první nesmělé pusy. Cesta domů proběhla poklidně, přestože zmatená Anička nebyla asi nadšena, následovalo první společné krátké venčení s mými staršími fenečkami, aby se holky trošičku poznaly mimo byt. Z příbytku byla trošku vedle, procházela se sem a tam a rozhodla se ke všem vůním, jež zaregistrovala připojit pár kapiček té své, což jsem jí ovšem s pomocí Domestosu překazil. Byla to zatím jediná drobná neplecha, jíž se Anička dopustila, ježto nevycházím z údivu nad její čistotností - jakmile si potřebuje ulevit, dá o sobě vědět a jde se ven. Na vodítku chodí krásně, když začne trošku táhnout, okamžitě a vzorně reaguje na jemné stažení zpět. Hezky si osvojuje povel "čekej", pro mou potřebu bezpečného venčení zdaleka ten nejdůležitější. Občas se zastaví, nasává vůně či sleduje okolí nebo se prostě jen ohlédne na mne, aby se jí dostalo pohlazení. Malí pejsci, jež tu a tam potkáváme, jsou zcela mimo její zájem. Hned při prvním pokusu zvládla 5 schodů vedoucích od výtahu k hlavním vchodovým dveřím, zprvu trošku nejistě, ale druhé vyběhnutí již bylo, jako by schody znala odjakživa a dnes ráno je bez většího strachu, byť maličko nejistě, i seběhla. Výtah je pro ni zjevně docela nová věc, avšak poprala se s ním skvěle - musím ji sice lehoučce postrčit, aby nastoupila, ale chápe a reaguje výborně.
Doma byla zpočátku velmi zmatená, několik hodin prochodila a kromě pár piškotků, jež si opatrně vzala, nic první večer nesnědla. Dnes již ukázala svou chuť k jídlu a při večerním krmení předvedla i první hlasový projev - lehce netrpělivé zakňučení, když se jí snad zdálo, že podávání večeře trvá příliš dlouho. Jí velmi spořádaně, nehltá a piškoty (jimž už přišla definitivně na chuť) si z ruky bere velice jemně - při pití naopak spoustu vody vybryndá z misky na podlahu. Je velice kontaktní, ráda se ke mně či k matce postaví a nechává si hladit a pusinkovat hlavičku.
Snad to bylo velkou únavou z dlouhé cesty, ale k mému překvapení prospala Anička v klidu celou první noc. Bohužel nevyužila ke spánku krásný měkký pelíšek, který jsem jí ve svém pokoji připravil, ale spala v obývacím pokoji na koberci. Pelíšek jsem jí tam dnes přestěhoval a před několika minutami v něm již spokojeně usnula.
Tím se dostávám k věci, jež je teprve na začátku a jak doufám, podaří se nám nad ní zvítězit, totiž ke vztahu mých starších feneček k Aničce. Kdežto Lenka, navzdory své lehce přidrzlé povaze, se s Aničkou celkem bez potíží srovnala, Sárinka si zatím žárlivě střeží můj pokoj a Aniččiny pokusy o vstup podrážděně odmítá. Krmení probíhá zásadně pod mým dozorem, při čemž Anička musí být na vodítku, aby měla ve mně oporu, nepřívětivě též Sárinka vrčí, je-li na posteli či gauči a Anička se ke mně přiblíží. Z tohoto důvodu (možná i z jiných vedle něho) se dosud Anička neodvážila kteroukoli postel nebo gauč obsadit. Na neutrální půdě - tedy mimo byt - spolu holky vycházejí zcela dobře, ale doma mě ještě čeká velký kus práce, abych Sárinku přesvědčil Aničku do smečky přijmout. Společná venčení - přes bezproblémový vztah - se nakonec nezdají být příliš ku pomoci, ježto Sárinka zkrátka nestačí Aniččině svižnému tempu, takže soudím, že Aničku budu muset venčit samotnou.
Tím bych asi prozatím vyčerpal své první dojmy z nového soužití, z nichž Anička vychází jako nesmírně hodná, jemná a tichá fenečka (pravda, při večerní procházce se polekala jakéhosi mladíka a spustila štěkot - její hlásek byl málem jak ze chřtánu samého ďábla ), za níž jsem velice šťasten - věřím, že se mi podaří Sárinku uvyknout tomuto zlatému stvoření, jež svou milou povahou a krásou jako by bylo vtělením anděla.
(PS: bohužel nejsem zatím schopen podělit se o snímky, ježto software mého fotoaparátu není kompatibilní s mým operačním systémem. Pevně doufám, že sem brzy nějaké obrázky umístím.)
Jé s radostí koukám, že nakonec jste se i vy dočkal své chrtí krásky. Přejeme hodně štěstí. Všechny drobné nedostatky o kterých píšete zcela jistě vyřeší čas . Vítej doma, krásko.
Tak to je krásné, že máte konečně svého chrtíka doma.Budeme se těšit na vaše povídání o sžívání s vaší Aničkou. Rozhodně jste toho na tak krátký čas stihli společně víc než dost. Sžívání se smečkou nějakou dobu potrvá. Důležité je, že si venku rozumí, takže doma jde jen o nějaké vymezování hranic. Nic bych nelámala násilím, pokud si dominantnější fenka hlídá nějaké místo, neuvolňovala bych ho Aničce...pokud má někde své místečko. Dobré je upevńovat vztahy společným krmením pamlsků, u nás to fungovalo skvěle, jídlo sdružuje:) ale dodržovala bych hierarchické postavení psů, a třeba po splnění nějakého příkazu pochválila jménem a dala piškot. Občas může dojít k nějaké výměně názorů, korigujte to tak,aby nedošlo ke rvačce, ale podle reakcí poznáte, kdo bude dominantnější a tyto pozice respektujte. Nemá cenu za každou cenu protěžovat "nejslabšího" člena, dělá to pak zmatky u všech.
Když přijde Soberano na gauč, kde leží Azzam, ten odchází pryč. Prostě Sobík je dominantnější a Azzam to respektuje. A já taky. Rozhodně neříkám, Azzámku chudáčku, tebe vyhnal, pojď zpátky. Některé věci a to vzájemné vztahy musíte nechat na nich.
Ale určitě to nebude tak horké, za pár dní budete psát jaké jsou fenky skvěle sladěné...uvidíte.
Když jsem poprvé uviděla Dannyho, tak jsem koukala na malé telátko se smutnýma očima. Ještě než jsme jeli domů, tak už louskal piškoty a cesta proběhla v pohodě. Před domem nás čekaly moje dcery s naší útulkářskou pudlicí a my čekaly, jak na sebe budou reagovat.....Andula byla v pohodě do chvíle, než zjistila, že jde Danny s náma domů. V kuchyni na něj vystartovala, ale hned se schovala pod stůl. Dnes už spolu leželi na pelíšku a jsou v naprosté shodě. Danny se ani jednou doma nevyčůral a nevykakal. Za to venku, když udělá potřebu, leze mi do kapsy, kde mám nakrájený sýr. Andula se hbitě přiživí s ním.
Hned večer, po příjezdu, snědl misku granulí a jí pořád.....holce vytáhl z tašky svačinu do školy. Miluje rohlíky a vytáhne je i ze sáčku. Je to šikula, který si zamiloval dceřinou postel, ale večer ji tam milostivě pustí. Jo a naši dva potkani, kteří jsou v kleci, ještě žijí. Danny je občas navštíví a hlasitě na ně štěkne.
Jsme rády, že ho máme. Je to zlatíčko. Zítra vyzkoušíme, jak se budou psi chovat, když budou sami doma. Doufám, že nebudou řvát, jak na lesy. Tak nám držte pěsti.
Bezva článek,
my jsme také měli pohodovou cestu domů. Měla jsem strach,že se mu nebude chtít po tak dlouhé cestě znovu do auta. Domů jsme dorazili po půlnoci spát šli asi v jednu,ale moc jsem se nespala. Najíst dostal, přesto do rána slídil po bytě a hledal jídlo. Podařilo se mu ukořistil pár buráků,které jsem zapomněla uklidit.Ráno nám označkoval naše kameny co jsme si dovezli z cest. Tímto jeho tzv. neslušné chování skončilo.O venčení se hlásí, schody - žádný problém. Je to neuvěřitelný skokan z místa vyskočí,jako by se nechumelilo, na zídku tak metr třicet. Jeho ostych se dnes úpně rozplynul a z očí mu kouká roštárna
... za vlídná a povzbudivá slova a raduji se za Dannyho i Brayenka
V žádném případě si nezoufám, nepochybuji, že napětí mezi fenečkami časem, zvykem a vhodným vedením zmizí nebo se alespoň výrazně omezí. První vlaštovka příznivých změn se již objevila, ježto Sárinka, tisknoucí se ke mně na gauči, již dnes 3x strpěla Aniččinu hlavičku složenou v mých dlaních. Obě holky opět vedle sebe pojedly (pochopitelně pod mým dozorem a prozatím stále s Aničkou na vodítku), při prvním krmení již bez Sárinčiných projevů nevrlosti. Přirozeně zachovávám od samého počátku "klovací pořádek", takže Anička dostává pamlsky i misku s krmením jako poslední. Poté, co jsem ráno přemístil Aniččin pelíšek zpět do svého pokoje, Sárinka 2x nechala Aničku, aby se v něm uložila a trochu si v mém pokoji zdřímla. Dokonce též několikrát dospěla k závěru, že mimo můj pokoj jsou občas zajímavější věci než hlídání Aničky, takže ji v něm párkrát nechala bez svého dohledu. Mezitím ovšem přirozeně dala vrčením Sárinka několikrát najevo, že z Aničky není nijak zvlášť naladěna, takže napětí je stále nezanedbatelné. Je ovšem patrné, že zvolna nastává určitý posun k lepšímu, a nemám proto příčinu ztrácet optimismus.
Anička již nastupuje do výtahu zcela ochotně, zatím se stále leká řady zvuků v okolí (např. i když škrtnu podrážkou o nějakou nerovnost na asfaltu), naneštěstí dnes bylo díky jakýmsi stavebním pracem nedaleko mého domova venku velmi hlučno, takže byla dost vystrašená. Předešlou noc trochu kňourala, ale nakonec se asi kol. 2.30 uklidnila a spinkala pak až do rána. Dostaví-li se jí potřeba ulevit útrobám, hledá si obtížně místečko, je-li nedaleko nějaký ruch (pochopitelně, je to dáma, takže u této činnosti nestojí o obecenstvo ). Jde o zcela očekávané a málo překvapivé projevy "kulturního šoku", takže si jsem jist, že tyto strachy za čas (a možná dokonce krátký čas) překoná - jak je z mých předchozích slov patrné, je velice učenlivá a pokud mě dosud něčím překvapila, tak rychlostí, s jakou dokázala řadu nových věcí vstřebat. Nyní (asi 1.30 v noci) blaženě spinká, což se vskutku zdá její nejoblíbenější náplní dne.
Mám důvod věřit, že brzy nastanou další úspěchy v Aniččině uvykání novému domovu, o něž se pochopitelně velmi rád podělím.
Zdravíme s Foxíkem a Corriganem Aničku (Tulinka jí říkám v duchu ), i ostatní pejsky, statečné cestovatele. Situace u Vás nám v mnohém připomíná tu naši. Krůček po krůčku, ale už za tři dny člověk zažívá pokrok. Určitě bude vše dobré. Pohled na tvorečka, co přijel vyplašený, a teď si blaženě spinká jak princ na hrášku, opravdu nevím, že by mě kdy něco hřálo u srdce víc. "Tulince" posíláme, no, co jiného než pusinku na hlavičku. M., C., F.
Moc pěkné povídání o Vašich nových pejscích. Určitě to s Vaší smečkou, Jane, bude lepší a lepší, přesně jak píše Monika, pozorovat pejsky a nechat tu jejich přirozenou hierarchii, oni si sami tu dominanci stanoví. Samozřejmě ten vůdce jste Vy a je třeba usměrnit do určitých mezí, aby si neublížili. A Vaše malá také potřebuje čas, aby si zvykla, že je tady někdo další, s kým se bude o Vaši lásku dělit. A obříka Dannyho jsme vzpomínaly na včerejší večerní procházce s Marcelou a Willíčkem, těšíme se, až posíliš, Štěpánko, naši partu. Všem moc porozumění a radosti. Kája s Ladynkou a Wingsíčkem
... Foxíka s Corriganem i paničku (pusu na hlavičku jsem Aničce samozřejmě předal ) i všechny ostatní pejsky a jejich přátele.
Sbližování Sárinky s Aničkou probíhá zvolna a Sárinčina mrzutost odchází jen pomalu, ale objevují se další signály zlepšení:
- při podávání krmení již Anička jde do mého pokoje sama bez vodítka, kolem Sárinky sice proklouzne co nejrychleji, ale ta se v té době již obvykle věnuje své vlastní misce a Anička ji nezajímá,
- Anička se dokonce již odvážila očichat Sárinčinu prázdnou misku a Sárinka reagovala jen mírně rozladěně (asi jako "Bože, holka, ta tvá vlezlost mě opravdu nebaví"), kdežto v prvních 2 dnech byl její hlas varovný ("ještě krok a rafnu tě") i při pokusu Aničky přiblížit se ke mně, měl-li jsem Sárinku po boku,
- Sárinkou tolerované návštěvy Aničky v mém pokoji jsou stále častější a slábne Sárinčina potřeba mít v něm Aničku pod svým dohledem, občas se dokonce obě fenečky těší z mého mazlení společně, ale tyto okamžiky jsou přece jen stále dost vzácné,
- obě holky se těší na společné vyvenčení, k němu však dochází jen pozdě večer na pár minut, jinak je kvůli výrazně odlišnému tempu musím venčit odděleně (Anička zjevně trpí Sárinčinou pomalostí, neví jak vládnout svýma dlouhýma nožkama, aby dokázala jít stejně pomalu - při tempu, jež vyhovuje Aničce, bych naopak Sárinku na vodítku nejspíše uškrtil).
Jinak bych řekl, že Anička se pomaličku otvírá, což se projevuje jednak rostoucí zvědavostí (zjistila, že matčina taška je po příchodu z nákupu ztěží odolatelná - předevčírem by si ještě nedovolila zabořit do ní svůj dlouhý nosánek) a zvýšeným zájmem o podávané krmení - přesto musím říci, že po příjezdu trochu pohubla. Sice to přisuzuji spíše adaptačnímu stressu, ale přesto jí teď raději krmím nikoli 2x, ale 3x denně.
Včera jsme měli první potřebu vyběhnout schody do 3. patra kvůli drobné závadě na výtahu, nebyly sice pro Aničku tak snadné jako ty, jež vedou od výtahu k hlavním vchodovým dveřím, ale zvládla je bez většího strachu a šikovně.
Mou nepřítomnost doma, na niž jsem začal Aničku zvykat již od pondělí, se naučila snášet dobře, třebaže prý po mém odchodu pár minut tichoučce kňourá. V klidu prý přestojí i matčino kratší odběhnutí, kdy zůstávají nakrátko doma pejsci sami.
Co se nám zatím příliš nedaří, je překonávání strachu z lidí - myslím zejména hloučky 2 a více lidí - v ulicích a strachu z dopravního ruchu, ale chtít po fenečce, jež přišla ke mně z pravděpodobně velmi tichého prostředí, aby se přes tento hluk překlenula za necelý týden, by bylo, hádám, poněkud troufalé. Trochu rozpačité je i to, že ač již chodí Anička do mého pokoje ochotně jíst, k misce s vodou ji tam musím stále vodit.
V tuto chvíli (kol. 01.00 v noci) Anička spokojeně spinká uložená do svého pelíšku, který stále ještě na noc stěhuji do obývacího pokoje. Již se ukázalo, že dostojí té správné greyhoundí pověsti, ježto spánkem zabíjí čas opravdu ráda. Rozhodně však, ať se zabývá spánkem nebo má právě potřebu vyvíjet nějakou činnost, při všem si počíná velmi mile z každé chvíle, kdy jsme si nablízku, se velice raduji. Brzy o tomto zlatém stvoření opět něco napíši.
Milý Jane, všechno důležité v odezvách na Váš blog tady padlo a jistě ještě další cenné rady přibudou, takže chci jen napsat jednu pozitivní vlastní zkušenost, aby z ní zejména vyplynulo, že i nemožné se s trpělivostí stane možným..Naše dvě holky s kocourky, kteří u nás doma byli dřív než ony, větší problém neměly, Benitka vůbec a Jess alespoň pokradmu občas proháněcí touze zcela odolat nedovedla. Horší to bylo venku, tam se - opět hlavně pro Jess - z kocoura stávala potencionální kořist. A víte, jak je to teď ? Vracíme-li se z procházek, naši kluci kocouří nám běží naproti a Jess je vítá ocáskem, ev. olízne a jdeme svorně spolu až do domu. A k úplné dokonalosti to dovedl mourek Fanda, který se přidává na procházce před spaním k nám a celou procházku s námi zvládne, tak si představte tu partičku - já, Jess, Beni a Fanoušek pod hvězdami....platí beze zbytku ono latinské " Per aspera ad astra " aneb obtížemi ke hvězdám :). Zdravíme a čeká vás krásný život :))..Yva
... za své grafomanské exhibice a za všechny komentáře chci vyjádřit svůj dík, k němuž připojuji pohlazení pejskům. Ne, nemám zase tak velikou zálibu ve slohových cvičeních, ale má potřeba podělit se o radost z každého úspěšně zvládnutého kroku mých feneček při vzájemném sžívání je zkrátka neodolatelná. Tak tedy:
- Při návratu z odpoledního venčení jsme s Aničkou opět museli vyběhnou schody. Sice se jí z přízemí do prvního patra vůbec nechtělo, ale jakmile se do nich pustila, počínala si s naprostou jistotou a další 2 patra již zvládla takřka automaticky.
- Po dopolední svačince si nejen pejsci natáhli svá tělíčka, ale rovněž i já jsem zatoužil ještě na chvíli padnout na lože, kam mě pochopitelně následovala Sárinka. Anička se přišla ještě k posteli se mnou trochu pomazlit - bez jakéhokoli náznaku Sárinčiny nelibosti - a uložila se do pelíšku, již přestěhovanému do mého pokoje. Takto jsme si všichni v pokoji několik hodin zcela v klidu pohověli.
- Odpoledne jsem s matkou vyrazil na objemnější nákup, takže pejsci museli zůstat asi hodinu doma sami. Po návratu jsem nevěřil svým očím - Anička si spokojeně - a poprvé od příchodu ke mně domů - hověla na mé posteli.
- Anička se již osměluje a vidí-li mě nebo matku jíst, zkouší loudit. V tomto směru jsem ovšem přísný páníček, ježto chci přirozeně mít doma čtyřnohého přítele, nikoli čtyřnohého tyrana, takže touto cestou nic Anička nezískala. Když viděla, že žádné soustíčko neodpadne, přestalo ji loudění bavit a uložila se opět na mou postel. Když se na ní postavila, aby se trošku protáhla, objevila další do té doby neznámou (a zjevně přitom velmi zajímavou) činnost - pozorování sídlištního cvrkotu z okna.
Je opravdu s podivem, jak snadno se nakonec fenečky sžívají. Přestože Sárinka ještě tu a tam nad tou černou nohatou holkou zabrblá - např. Aniččiny pokusy o loudění rozhodně nejsou jejím šálkem čaje - každý den sleduji s velkou radostí nějaký ten - tu větší, tu menší - vstřícný krůček.
Jane zdravíme,
až teď jsem si, /ostuda/, přečetla Tvé krásné procítěné psaní..
Je krásné číst si o Aniččiných postupných pokrocích,radostí a společném poznávání..
Černému čumáčkovi - i Tvým dalším fenulkám pusinky na nos,ať se jen a jen daří,přeji překrásné společné chvíle jako zažívám já se Sally...
Každý den je jiný,jinak krásný,od té doby co ji mám....
Zdravíme z Břevnova,
Jana
Zde si můžete stáhnout materiály pro propagaci:
Děkujeme :-)