Zde vás budeme informovat o aktuálním dění, o tom, co se stalo, děje i stane. Tento blog by měl sloužit jako takový informační pel-mel projektu Chrti v nouzi a přinášet rozmanité informace o dalších, nejen chrtích, událostech.
Zde vás budeme informovat o aktuálním dění, o tom, co se stalo, děje i stane. Tento blog by měl sloužit jako takový informační pel-mel projektu Chrti v nouzi a přinášet rozmanité informace o dalších, nejen chrtích, událostech.
Možná si teď říkáte, co ta Lucky blázní s Vánocemi, když už je po nich. Třeba si i někteří z vás všimli, že jsem posledních několik dní nebyla moc vidět. Že by dovolená? Bohužel ne.
V sobotu před Vánoci dorazila poslední skupinka irských chrtíků, kteří u nás našli domov v tomto roce. Příprava i transport byly hodně náročné, cestou nás hodně ošklivým způsobem trápilo počasí, a to - kdo by to byl řekl, právě v Německu, a na německé dálnici, kterou za všechna ta léta, která do Německa a po Německu jezdím, neznám jinak, než předpisově uklizenou.
Člověk myslí, člověk míní...
A tak jsme ve čtvrtek v podvečer uvízli v kopci u německého města Limburg. Stalo se na jedné z nejdůležitějších německých dopravních tepen, A3 mezi Kolínem n. R. a Frankfurtem. Nechci vás děsit ani unavovat popisem svých duševních pochodů a toho, co všechno se mi honilo hlavou, když jsme tři hodiny šplhali ca. 3 km v totální zácpě, ve sněhu do kopce. Kdybychom v tu chvíli uvízli, na pomoc bychom marně čekali, cesta před námi i za námi
byla neprodyšně ucpaná dalšími auty i kamiony. Každé popojetí o metr, o dva se rovnalo klouzání. Ještě, že za volantem seděl velmi dobrý řidič, který si zachoval chladnou hlavu.
Doklouzali jsme pomaličku do Limburgu a tam tento večer zastavili, pokoušet se o cokoli dalšího v tomto počasí by bylo nebezpečné bláznovství. Vyvenčili a nakrmili jsme pejsky, dodali jim vodu, zaizolovali je v autě ještě dekami a šli se tak trochu vzpamatovat. Nálada byla na bodě mrazu.
Ráno bylo celkem jasné, že cesta přes Frankfurt je i nadále ucpaná - auta se posunovala cca rychlostí 10 km/hod. Tak se nedá jet s dodávkou plnou nosanů a autem, které není na naše zimy přizpůsobené (v Irsku nemají normálně sníh, dodávky jezdí na univerzálech). Rozhodli jsme se, že objízdnou trasou dojedeme do Würzburgu a zavolali do Česka o pomoc. A tak se i stalo. Naproti nám vyjeli Terezka s Markem dodávkou a Tina osobákem.
Rychle naložili klece a přepravky, které byly k dispozici a deky (14 nosů se nedá vézt "jen tak") a vyrazili.
Je úžasné vědět, že když je nejhůř, jsou lidé, na které se můžete spolehnout - a já jim tímto hluboce děkuji.
Ve Würzburgu jsme pejsky přeložili a uháněli nocí za rodinkami na Moravu, několik pejsků jsme předali už v Praze. Dorazili jsme asi kolem půl jedné, vyčerpaní a šťastní, že je to za námi.
Konec dobrý, všechno dobré... já vím.
(Tak to měl být vlastně úvod k tomu, co se vám chystám říci, výše uvedená slova jsem nepsala proto, abyste seděsili nebo nás litovali či nám plácali po ramenou. To vůbec ne. Je to prostě tak, že i toto patří k naší práci, a ano, někdy jsou věci velmi komplikované, a to nejen proto, že náš team nečítá desítky lidí, nejen proto, že náš finanční rozpočet je neustále napjat k prasknutí, ale třeba také proto, že do toho všeho se promítají také věci zvenčí, které nedokážeme ovlivnit, které dopředu nevíme, a které musíme řešit adhoc, tak,
jak prostě nastanou. V takových chvílích se všichni snažíme, jak nejlépe umíme, občas si hrábneme na samotné dno. Takže vaši - naši nosánci jsou místy opravdu vykoupeni potem a hodně velkou dřinou. Víte, děláme to rádi, děláme to pro ně. Sami jsme se tak rozhodli a toto si zvolili. Nelitujeme :-) Věřte ale prosím, že každý jeden z nich je pro nás milovaný a drahý, a když se s vámi občas bavíme hodně vážně a krabatíme čelo, nerozumějte nám
v takových chvílích prosím špatně. Patrně nám v tu chvíli jde hlavou mnoho věcí, o kterých nevíte, věcí, které musíme vyřešit a udělat a postarat se o ně, aby vše dopadlo, jak si vy i my přejeme.)
Jenže... pro nás to všechno nekončí tím, že vám pejsky předáme, že si je naložíte do aut a odjedete. Když vám je předáváme do rukou, vkládáme do vás naši důvěru a víru, že jsme vás vybrali správně, že to všechno, co děláme, o co se snažíme (a mnohdy opravdu na hlavu stavíme a padáme s prominutím na ústa a řešíme takřka neřešitelné, jen aby ten či onen nosan nakonec mohl spinkat na vašem gauči) MÁ smysl, a že se nám společně podařilo a podaří osud toho a onoho změnit k lepšímu, že to, že onomu "osudu" vstupujeme do cesty a občas s ním docela bojujeme, opravdu vede k cíli - změnit daný stav, změnit jejich život a udělat ho dobrým.
A k tomu všemu vás potřebujeme. Potřebujeme, abyste v tom opravdu byli s námi. Když s vámi mluvíme, před tím, než dospějete k definitivnímu rozhodnutí některého z chrtů adoptovat a než my řekneme to své: "ano", snažíme se vám předat velké množství informací o tom, "co je to chrt", "jak se chovat", "jak se nechovat", "na co dát pozor", "co dělat" a "co nikdy nedělat". Myslím, že na webu v současné době existuje opravdu velké, obrovské
množství článků a povídání v blozích už adoptovaných pejsků. Když vás, budoucí rodinky žádáme, abyste si tyto věci pečlivě prostudovali a ptali se, ptali třeba do úmoru a opravdu brali vážně, to, co čtete - a to co se vám snažíme říci, věřte, že to neděláme proto, abychom vás zdržovali hloupostmi, a ani ne formálně, "protože se to tak musí" a už vůbec ne proto, že bychom chtěli být důležití. Ne, opravdu vás prosíme, vnímejte nás, dejte na naše doporučení a rady a snažte se to, co říkáme, brát vážně. Když s vámi mluvím, snažím se vám koukat do očí (všimli jste si), podle výrazu vašeho obličeje sledovat, zda ROZUMÍTE (protože slyšet a rozumět není to samé) tomu, co říkám a co vysvětluji, možná jste si všimli, že vám kladu stejnou otázku někdy i dvakrát, nebo že se k jistým tématům během rozhovoru vracím. Ano, je to hluboký záměr... Chceme mít jistotu, že jste POROZUMĚLI.
Přesto, dochází k situacím, kdy sedím, přemítám a hlavu mám plnou pochyb. Jsou to např. situace, kdy se některý z našich chrtů ocitne v ohrožení života, protože "něco selhalo" i situace jiné, kdy dejme tomu nejde o život, ale přesto jsou nepříjemné a bylo možné je předvídat a počítat s nimi (upozorňujeme vás na ně).
Na některé z těchto situací bych vás chtěla upozornit:
Ač tato rodinka normálně používá takzvaný "systém dvojích dveří", něco selhalo. Dopoledne k nim přišla návštěva a nějakým způsobem za ní zůstaly otevřeny venkovní dveře. Ve vítacím zmatku mezi dveřmi se Duffy protáhla mezi lidmi a rozběhla se pryč z vesnice někam do vinohradů. Na krku měla jen obojek.
Přestože za ní paníčci prakticky ihned vyběhli, neměli šanci ji dohonit a fenečka zmizela někde v hodně nepřehledném terénu - představte si kilometry a kilometry čtvereční tvořené vinohrady, svahy, poli a keři.
Duffy ihned začalo hledat několik lidí, také my jsme sedli do auta (vzala jsem se s sebou také naši Moon v naději, že by mohla Duffy k sobě přilákat) a jeli do vesničky u Brna. Pátrali jsme až do setmění, bezvýsledně.
Duffy se podařilo pouze zahlédnout z dálky cca 150 m, ale nepodařilo se k ní přiblížit - prostě se znovu ztratila v nepřehledném terénu.
Zatímco my jsme hledali, jiní obvolávali příslušné úřady a organizace, byly vylepeny letáky, zaběhnutí opakovaně hlásil místní rozhlas. Přes den bylo relativně teplo.
Také byla podána zpráva na národní registr majitelů zvířat - chip byl naštěstí už zaregistrován v ČR.
Duffy jsme nenašli, ve vinohradu byla ponechána přepravka s její dekou, vodou, voňavým krmením (to se rozházelo i kolem), kolem rodinka na naše požádání rozsypala mouku (ten den nebyl sníh, chtěli jsme vidět stopy) a přes noc chodili střídavě nenápadně hlídkovat, zda se fenečka nepřiblíží.
My odjeli smutně domů a štědrý večer... tak nějak nebyl. V noci začalo mrznout a sněžit, koukala jsem na to z okna a bylo mi smutno. Usnula jsem s telefonem pod hlavou v naději, že...
Bohužel, fenečka se v noci vůbec neukázala. A tak jsme vyrazili znovu na cestu. Předtím měl Míla geniální nápad požádat o pomoc skauty z vedlejší vesnice. Byli opravdu skvělí, nelenili a na pomoc nám přispěchalo 6 úžasných mladých lidí. Měli jsme s sebou mapu terénu, rozdělenou do sektorů a v 10 lidech jsme vyrazili hledat dle domluvy každý do jedné části, všichni vybaveni dobrůtkami a vodítky (obojky). Domluva byla taková, že kdo ji spatří, zavolá mně nebo Mílovi... a společně se ji pokusíme nalákat na dobrůtku apod... Ten den foukal mrazivý vítr a značně se ochladilo. Jak asi musí být psovi, který nemá prakticky žádný podkožní tuk v takovém větru a mrazu? Může tohle vůbec přežít? Šplhali jsme do kopečků, lezli mezi keři, v jednu chvíli nás vyděsil černý, dlouhý papír, který se válel na poli a z dálky vypadal jako pes ležící na boku... Hodiny běžely, telefon mlčel, věděla jsem, že za půlhodinky se setmí... A tak jsme se pomaličku obraceli k místu, kde byla Duffy Mílou spatřena včera naposledy... s tím, že dnes v noci budeme hlídkovat my, v autě připravené vařené maso, které jsme chtěli rozsypat "jako cestičky", které by vedly k nám. A pak zazvonil telefon. Vedoucí skautíků: "Holky ji vidí..."... "Proboha, ať ji nevyplaší..., pomaličku, pomalu, utíkáme za vámi, snažte se prosím, ať se neztratí z dohledu..."... a tak utíkáme bahnitým terénem...Telefon znovu zvoní: "Holky ji mají!" UF... Komunikujeme s paničkou, která byla v tu chvíli v jiném úseku (ale blíže než my) a ta už to ví a utíká za nimi. Cítím se, jako bych dostala energetickou injekci a tím blátem opravdu běžím, Míla se směje, ať spomalím, protože mi prý na kopci dojde dech - a došel - ale v tu chvíli mi bylo všechno jedno, bláto jsem měla snad i na čepici :-).
Jak už víte, holčička se tedy našla. Naštěstí tuto eskapádu přežila bez zdravotní újmy, byla okamžitě zkontrolována tatínkem veterinářem a byla pouze nesmírně vyčerpaná a dehydrovaná - to bylo vzápětí napraveno podáním elektrolytů. Takže jsme poděkovali úžasným, statečným skautíkům a objala jsem obě slečny (které si nepřály uvést svá jména a tak jim hluboce děkuji alespoň takto anonymně :-): DĚKUJEME.
Zde bych vlastně mohla tento příběh ukončit, ale budete to se mnou muset ještě chvíli vydržet. Ráda bych podtrhla několik věcí:
1. Pochvala rodince: ačkoli byla Duffy v tu dobu v ČR pouze 6 dní, její číslo chipu už bylo rodinkou přeregistrováno a nahlášeno v českém registru. PROČ je to TAK důležité? Jen za těchto okolností spustí národní registr majitelů zvířat akci. S cizími čísly automaticky nepracují, pokud o to žádáme, je nutné ihned uhradit poplatek 450 Kč, tato služba je pak nazvána "Přijetí informace o ztraceném zvířeti dosud nezapsaném v NRMZ" - tato služba ovšem ale neznamená registraci, tu je stále nutné provést.
Pokud svého pejska nepřeregistrujete do českého národního registru majitelů zvířat, není možná jeho identifikace dle chipu. Pokud se takový pes zaběhne, někdo ho najde a dopraví třeba k veterináři nebo na policii, na čtečce se sice objeví číslo chipu - ale protože toto číslo nefiguruje v českém registru, nikdo nezjistí, o jakého psa se vlastně jedná.
Když vás tedy žádáme: prosíme, CO NEJDŘÍVE přeregistujte chip, víme proč - nyní snad víte už i vy, ti z vás, kteří toto zatím neudělali.
2. Pochvala číslo dvě: když Duffy utekla, byli jsme okamžitě rodinou telefonicky informováni a díky tomu jsme mohli začít ihned jednat.
(Poznámka pod čarou: Možná si vzpomínáte na případ Poe - v tomto případě bylo více věcí špatně - ačkoli jsme měli informaci o útěku Poa (tímto děkujeme osobě, která měla oči otevřené a srdce a správném místě), potvrzení této skutečnosti jsme museli z jeho páníčků doslova vypáčit. PROČ? Raději už nad tím nechci přemýšlet, s touto rodinkou jsme se rozloučili, protože porušili hned několik bodů naší smlouvy. Jisté je, že jsme díky tomu
přišli o cenný čas, mohli jsme začít hledat dříve. Prosím, uvědomte si, že když vám pes uteče, je třeba začít IHNED jednat, OKAMŽITĚ spustit akci. Pokud zaváháte, může za to zaplatit životem.)
3. Co bylo špatně a co by mělo být výstahou pro všechny ostatní: Když jdete otevírat venkovní dveře vedoucí na ulici, dbejte na to, aby byl váš chrt v tuto chvíli od venkovních dveří oddělen dalšími, bezpečně zavřenými dveřmi - to je onen "systém dvojích dveří". To samé platí v případě, že odcházíte - NIKDY a V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ nenechávejte svého chrta čekat přímo za těmito venkovními dveřmi. Když se vracíte, psi mají tendenci vítat, skákat, radovat se, vzniká tak trochu zmatek - a právě toto jsou situace, které znamenají nebezpečí. Prosím,
stále myslete na to, že tyto sametové, něžné dlouhonožky, jsou ENORMNĚ RYCHLÉ, když chtějí.
Panička a Dot se procházeli asi hodinu od místa, kde bydlí v lese. Jak víte, včera mrzlo, až praštělo. Nikdo přesně nedokáže říci, jak se to mohlo stát, asi měla Zuzanka zkřehlé ruce - kolem procházely nějaké děti, Dotinka "zabrala", vyškubla se i s vodítkem z ruky a pelášila kamsi do lesů... Situace, kdy pes utíká šílenou rychlostí i s vodítkem je sama o sobě hodně ouvej, jistě dokážeme všichni domyslet, co se mohlo stát...
Zuzanka neváhala a ihned volala. Okamžitě se spustila hledací akce, na pomoc přispěchali další lidé (děkujeme ochotné Vendy, že obvolala pár přátel, děkujeme Magdě za kontakt na lidičky od Codyho, kteří bydlí poblíž, Lence za užitečné tipy, děkujeme Dušanovi od Maggie, že neváhal ještě v noci vyrazit směr Chrudim, děkujeme Pavle za ochotu hned další den ráno vyrazit 230 km a jít s námi společně hledat...pokud jsem na někoho zapomněla, omlouvám se, děkujeme i vám.)
Zatímco jedni hledali, seděla jsem u internetu a telefonu, volala i psala všem možným institucím, organizacím, veterinářům v okolí, útulkům, myslivcům, policii, komunikovala jsem s registrem a správci různých serverů.
Mnohokrát díky vám všem, kteří jste sdíleli náš odkaz - na základě toho se také ozvali další lidé a nabízeli pomoc, také velký dík paní Málkové z Nadačního fondu irský vlkodav, paní Lendrové, Pes v nouzi a všem vám dalším, s nimiž jsme mluvili a kteří jste se snažili nějak pomoci.
Čas ubíhá, už je večer, přichází noc, po Dotince ani stopa. Mezitím se vrací Míla z cesty pro Marisol a zpět, a tak ho vítám s touto "zvěstí". Naposledy komunikujeme s rodinkou, nutím se zalehnout do postele a jít spát, protože ráno chceme velmi brzy vyrazit. O půl páté řinčí telefon, a Zuzka říká: "Dotinka se vrátila..." Moje: "cococo" nezní v tu chvíli zcela duchaplně, snažím se v rozespalém mozku rychle všechno srovnat a dochází mi, že je to pravda... Úleva... Zdá se být v pořádku, žádná viditelná zranění, hned ráno pojedou na veterinu.
Spouštím počítač, píšu na facebook a posílám pár lidem zprávu. Konec? Ještě ne...
Na co bych ráda upozornila v tomto příběhu:
1. Co bylo dobře: rodinka nás ihned informovala, takže jsme mohli začít něco dělat a okamžitě začali sami hledat.
2. Co bylo špatně: Chip nebyl přeregistrován v českém národním registru. Proč je to nutné, vysvětluji výše.
3. Vodítko nebylo omotáno kolem zápěstí. K tomu mi prosím dovolte pár slov:
Víme, že chrtíci dokážou člověka pěkně zmást. Většina z nich chodívá na vodítku moc hezky (vyjma některých tahavců, ale ti jsou skutečně výjimkou z pravidla), prakticky by se dalo říci, že se dají vodit "na dvou prstech jedné ruky". A to je právě ona "zrada". V momentě, kdy se váš chrt rozhodne za něčím vystartovat a prudkým rázem trhne dopředu nebo se něčeho poleká - pak trhne jakýmkoli směrem - se beránek mění v superrychlý model. Uvědomte si prosím, že jejich startovací rychlost je cca 40 km/h (!), a že dokáží běžet až 70kilometrovou rychlostí (!). Pokud v tuto chvíli nemáte psa BEZPEČNĚ zajištěného, nemáte šanci vodítko v ruce udržet. O důsledcích už nyní nemusíme hovořit.
Kromě toho - pokud máte chatrné vodítko nebo karabinu, nemusí ustát ten nápor. Mezi chrty je i pár takových "šikulků" (nebývá to časté, ale může se to stát u těch, kteří mají tendence skočit dozadu a při pohybu vzad sklánět hlavu k zemi), kteří se dokáží vyvléci i z postroje (nemluvím teď o situaci, kdy není postroj dobře upevněn a utažen - toto prosím pokaždé pečlivě kontrolujte).
1. Mějte pevné, nejlépe "splétané" vodítko. Nepořizujte si dlouhá vodítka - čím delší vodítko, tím horší škubnutí. Já používám cca 1,5m dlouhá vodítka, prosím nevěřte tomu, že na delším vodítku se pes "více vyběhá".
Je to nesmysl, raději mu dopřejte pár minut svižnější chůze - běžte rychlým krokem, pes by měl lehce poklusávat.
Pro vaši informaci:
Toto není nutné přehánět, i závodní greyové v tréninku takto denně klušou cca 20-25 minut. Pamatujte na to - tito psi nejsou maratónští běžci, ale sprinteři, kteří podávají špičkové výkony ve velmi krátkém čase (středně dlouhá trať tj. 480 m/29-30s) a ani galgové neběhají ve Španělsku za zajíci dlouhé hodiny - zajíci se nadeženou a potom se za nimi vypustí dvojka galgů, kteří nebohého ušáka doženou na několika stech metrech.
2. Používejte pevné karabiny - já všechna naše vodítka jistím ještě karabinou druhou, zakoupenou v domácích potřebách, provlečenou do očka té první, tedy AŽ za místem, kde může první část karabiny "vylítnout" a povolit.
3. Vodíko si VŽDY, ještě před ochodem z domu, omotejte kolem zápěstí a teprve potom ho uchopte rukou, prosím, nacvičte si toto jako nepřekročitelné pravidlo.
4. Můžete také použít pás na dogtrekking - vodítko připnout na pás a samozřejmě vždy jistit rukou (!) - pás vám dodá vyšší stabilitu, jste-li mušší váhy.
5. Dvojí jištění - pokud si chcete být naprosto jisti - pořiďte si vodítko se dvěma karabinami, jednu přicvakněte k obojku, jednu k postroji - dvojí jištění pro případ, že jedno selže. Také to můžete vyřešit dvěma samostatnými vodítky.
6. Když jste na procházce - sledujte pořád okolí - a také horizont - naši chrti jsou psi lovící zrakem, mohou vystartovat i za zdánlivou "tečkou" na obzoru - a také sledujte svého psa - když začne stavět uši, napruží se apod., buďte prosím ve střehu, snažte se vodítko co nejvíce zkrátit a hlavně: DRŽTE PROSÍM PEVNĚ.
7. Pokud se např. v lese potkáte se zvěří nebo jinde s čímkoli jiným, co psa upoutá a za čím chce vyrazit, snažte se ho odvést opačným směrem, odvést jeho pozornost, mluvte na něho, pokud začne skákat do vzduchu, snažte se ho pevně chytit nejlépe za postroj, nebo kolem těla (samozřejmě stále svírejte vodítko) a znovu opakuji, snažte se, aby co nejrychleji ztratil z dohledu to, co ho láká.
Tak. Snad jste se v záplavě těchto slov neztratili, snad cítíte, co jsem se snažila říci a snad mi nemáte za zlé místy hodně vážný tón.
Všem rodinkám, našim přátelům, fanouškům, prostě všem vám úžasným lidem, kteří "v tom jste s námi", hluboce děkuji a přeji vám krásný a dobrý nový rok.
Za celý team, Lucky
Děkuju moc za tento blog. Sdělování informací jak dobrých tak špatných je dle mne velice dobrá věc. Čtu každičký blog, každičkou odpověď , učím se i ze stránek německých, které jsou nádherně zpracované.Myslím že to čověku hodně pomáhá v mnohých situacích které ho zaskočí , překvapí.
Patřím k těm, který ma doma du princeznu co je pěkným ďáblíkem. Proto to mám asi jednodušší, očekávám vždy akci, temperament.....Ale opravdu i vy všichni co máte doma chrtíky tvářící se jako ta největší neviňátka , která jsou přilepená k vašemu tělu jak to jen jde a doprovázejí vás i na místa nejintimnější, mějte na paměti , že pořád to jsou bytosti , které jsou především psy s loveckými instinkty, bytosti, které mají nějakou minulost o které jen málo tušíme a která je často vede k únikovým reakcím.
Předvídejme, předpokládejme, dodržujme to co je potřebné . Do nového roku si přeju pro Vás a vaše čtyřnožce a pro celou moji smečku, at nám to všem pěkně šlape bok po boku.
Děkuje a zdraví Věra se smečkou
Hm, po přečtení Dotinčina dobrodružství jsem hned Sue přeregistrovala čip (přiznávám), a i když se Sue venku zatím projevuje jako svatoušek a ani petardy ji ZATÍM nijak nevzrušují, a i když jsme venku (vlastně i uvnitř) vždy ostražití, myslím, že odteď budeme ostražití dvojnásob (nejmíň).
děkujeme za toto povídání, je důležité být stále ve střehu a ikdyž už má člověk pocit, že by nemusel, tak nezapomínat, že čert nikdy nespí ....
jak psala Věrka, také si ráda čtu nové postřehy a zkušenosti ostatních, je dobré být připraven na situace, které třeba ani nikdy nenastanou
co se týče vodítek, ráda bych se podělila se svou zkušností, toto vodítko je inspirováno horolezeckým lanem, karabina má šroubovací jištění, takže po zašroubování se nedá otevřít, je příjemné do ruky a spolehlivé: http://www.dogoutdoor.cz/voditka/32-voditko-knot-a-leash.html
dogtrekový pás také používáme, hlavně na procházkách v lese, když při nečekaném tahu náhodou vodítko vypadne z ruky nebo celý člověk, vodítko je stále na pásu a pejsek nemá šanci utéct: http://www.manmat.cz/cs/products/displayProduct/Vybaven%C3%AD+pro+skijoring%2C+canicross/22%29+SKI+opasek/40
PŘEJEME CELÉMU TÝMU CHVN A VŠEM JEHO PŘÍNIVCŮM VŠE NEJ V ROCE 2011
Moji milí, moc dobře, především srozumitelně napsané. Mluví mi z duše. Já si dovolím dodat jen něco málo mých myšlenek. Žiji se dvěmi miláčky greyky více než rok. Veškerá couráníčka, procházky, cestování, výlety absolvujeme jen my tři. Přiznám, že má váha je s nadsázkou 50 kg, přesto jsou naše pobyty venku krásné, pohodové bez STRACHU!!!! /stálo mě to hodně přemýšlení, kombinování, Vy to zde máte naservírované/. Jen, prosím, vnímejte. To je moc důležité. Oni jsou skutečně zlatí, nicméně vše, co zde výše Luci a jiní píši, je naprostá pravda. Jestliže opravdu rady vezmeme za své, není vůbec čeho se obávat, bude nám s nimi venku jen krásně. Chci stručně, abych tyto důležité rady nerozmělňovala dalšími větami. Moji pejsci mají každý martingal i kšíry, dvě vodítka. Stojí to za to. Krásné procházky všem. Kája s pesánky
Přiznám se, že o ztrátě Duffy jsem nic netušila...asi jsem to přehlédla. Vypadá to, že tahle slečna bydlí někde poblíž...hlavně, že se našla a je šťastná a spokojená v teplém pelíšku .
Nádhera,přečetla jsem to jedním dechem,moc hezky napsané.Také mi zaběhnutí Duffynky uniklo,ale hlavně,že vše dopadlo dobře a přežila to ve zdraví...O tom škubnutí vím své i když já jsem vodítko udržela a postrojek to také s odřenýma ušima vydržel,psala jsem o tom v blogu,tak se tu o tom nebudu rozepisovat...Dnes už předvídám a připadám si ,že už mám stejné pozorovací vlohy jako Riccouš a vidím všude i ten sebemenší pohyb :)
Moje velké poděkování všem, kteří ani na vteřinu neváhali a pomáhali hledat hlavně lidem z CHVN., To, že se našla považuji za velký zázrak,Těžko by přežila další mrazivou noc.Jen chci podotknou, že nám nebyla zapůjčena uspávací puška ani v Mikulově ani v Brně, Myslím, že v takových případech jsou předpisy tvrdéJeště zdravím do Rabštejna , štěstí při Vás stálo.Přeji včem rodinkách a chrtům pevné zdraví a mnoho radostí Zdenka
Mozem sa opytat ako sa vlastne skoncil pribeh podenga Poa? Viem len tolko, ze stratil, a v clanku pisete, ze ste s jeho rodinou uz aj rozviazali zmluvu.
Inak, tento clanok je vyborne napisany, a je uplne jasne, ze je napisany, aby sa predislo trapeniam a stratam. Robite fantasticku pracu.
Ano - Poe je již doma u své nové rodinky, vše se vyřešilo ještě v týdnu kdy jsme akci řešili. Díky :-)
Zdravím všechny rodinky,
tak nějak se snažíme vždy upozornit na vše možné a obrázky mnohdy pomohou více než slova. Samozřejmě u předávání pejsků - také ukazujeme, jak obojek nasadit. je velice nutné aby sjte obojek nasadili přímo za uši a utáhli ( neříkám uškrtit, ale pevněji utáhnout ), aby při rchlé změně směru chrta-což oni umí velice dobře a nečekaně, nevyvlékl. Na obojek patří známka s Vaším kontaktem.
Díky - pokud jsou nějaké otázky neváhejte a pište
Zde si můžete stáhnout materiály pro propagaci:
Děkujeme :-)