Všechno možné

Já vím, dlouho ode mne na blogu ani slovo a najednou na vás vpadnu s takovým podivným titulem?

Nebojte, milí přátelé, není mou ambicí rozebírat zeměpis ani filozofovat nad jablečným moštem. A postupně se ke smyslu toho podivného titulu dostaneme.
Předně - přijměte malou omluvu za mlčení - bohužel i já jsem homo sapiens s jednou hlavou a omezeným počtem horních končetin. Bohužel Prakticky všechen čas, který mi je dán, věnuji nosům, ať těm "svým" nebo "našim" tam daleko.

Vy, kteří pravidelněji sledujete náš facebook, budete v obraze, nový rok pro nás začal pěkným hopem, v jednu chvíli jsme měli na krku v Irsku cirka 40 pejsků, které jsme zachránili a vzali do své péče. Většinu z nich budete znát buď z facebooku - album "Aktuálně tam daleko" nebo z webu. Ne všechny jsme stihli představit - v některých případech čekáme na nové fotografie od dočasných opatrovatelů, nebo prostě nebyl čas (pár nových tváří připojím na konec článku - třeba pro ty, kteří nechodí na facebook).

Asi také víte, že je tomu týden, co dorazila první parta našich irských srdíček do svých domovů, velká většina do trvalých, několik k dočasným maminám a tátům do ČR. Vypravit 30 nosů na cestu není jen tak. Není to o tom, že někam zavoláme, dohodneme termín příjezdu a hotovo. Ne, "samo" se nic neudělá, stejně tak tuto práci za nás nikdo neudělá. Nemáme žádné smluvní "slouhy" ani tady - ani tam. Tady i tam se o veškeré věci stará slovy pár lidí, dobrovolníků.
Ach, jak rádi bychom měli v Irsku své centrum se zaměstnanci, kteří by se o naše zachráněné pejsky a všechny nezbytnosti den za dnem starali... to je nádherný sen. Jak ale takové centrum ufinancovat? Z čeho zaplatit denní provoz, nájem, energie, platy personálu?  Povídám: nádherný sen

Někteří vědí (a jiní ne - jak uvidíte níže) a proto to říkám znovu, naši chrti, tedy ti, které vidíte u nás na webu, ti, kterým hledáme domovy, jsou ze zásadní většiny psi, kterých se přímo v Irsku ujala a zachránila naše organizace, tyto psy máme v Irsku ve své péči, a to částečně u našich irských kamarádů a přátel, které jsme postupně krůček po krůčku našli, a kteří otevřeli oči, nadchli se proto, co děláme a začali pomáhat, částečně jsou v placených kennelech. Péči o tyto psy financujeme od A do Z. Stravu, převozy v rámci Irska, veterinu. A následně potom transport do ČR. Tito psi pocházejí buď z dog poundů nebo od pana veterináře v Carricku (který, než aby použil smrtící injekci, zvedne telefon a volá nám a zjišťuje, zda se dotyčného pejska můžeme ujmout), nebo přímo od majitelů bývalých dostiháků, kteří o naši činnosti vědí (také po Irsku kolují naše letáky). Malá část našich pejsků pochází z rukou našich irských kolegů, záchranářů (např. PAWS, ADL, HUG). 

Co vlastně v číslech znamená postarat se o pejska od A do Z jsem už vysvětlovala ve starším článku zde

Od nového roku nám k tomu přibyla částka 15-20 EUR za vystavení 1 pasu. (15-20 protože není pevně předpsána suma, kterou si veterinář má účtovat, a protože používáme veterináře různé, poplatky se liší) Doposud se za vystavení pasu neplatilo, ale od nového roku pasy nevystavuje ministerstvo zemědělství, leč je veterinářům dodává za poplatek soukromá firma. Tudíž veterináři poplatek vyžadují také od nás. Počítejme klidně s částkou 15 EUR... v případě 30 pejsků je to už 450 EUR. Hm

Doprava (tím máme namysli cestu z Irska k nám): cena se pohybuje v rozmezí 100-150 EUR pes, záleží na naplněnosti vozidla.
Další trik navíc přichází od května, kdy začíná sezóna. Mimo sezónu se cena trajektu pohybuje kolem cca 600 EUR, v sezónně je to pak o 130 EUR více/jedna cesta, tedy 260 EUR, neboť vozidlo se musí dostat tam i zpět. Takže také tyto peníze musíme zaplatit.

Napsal nám nějaký pán, zapomněl se podepsat, budu mu říkat třeba Trautenberg.

"Dobrý den, musím bohužel konstatovat, že buď jsou na Vašich stránkách nepravdy (likvidace psů), nebo je vše pravdou a pak je Vaše „pomoc" zcela kontraproduktivní. Adopce psa je ve skutečnosti pouhým přeléváním starosti o psy z jedné země do druhé, (ačkoliv naše psí útulky jsou plné). Tímto krokem se jen umožňuje pokračování celého systému psích dostihů. Adopci se tedy neřeší jádro problému přetrvávajících a přímo říkám - nestoudných dostihů. Pokud byste svou energii směrem k domácím psím útulkům, většina by zela prázdnotou. Nebo je vše poněkud jinak? Platí Vám útulky v cizině za odběr psů, kus co kus? Má babička říkávala: „netrap se tím, z něčohe se přece žít musí"

Zajímavý názor. Pane Trautenbergu, pokud nevěříte našim slovům, v souvislosti s likvidacemi psů Vás odkazuji na stránky ministerstva zemědělství Irské republiky zde.
Prosím projděte si soubor Dog Control Statistics 2012.

Níže zveřejňuji obsah jedné stránky tohoto souboru - v loňském roce bylo v irských dog poundech utraceno 404 greyhoundů. O lurcherech se samostatné statistiky nevedou. Pokud někoho zajímají čísla z roku 2011, článek na toto téma najdete zde.
Ráda bych pouze poznamenala, že ač číslo 404 vypadá obludně, jedná se POUZE o greyhoundy, kteří vloni zemřeli v dog poundech, číslo nezahrnuje greyhoundy utracené u veterinářů (o tom se žádné statistiky nevedou) nebo greyhoundy usmrcené nelegálními způsoby - praktiky, které by oficiální místa popřela, o kterých se šeptá, přitom každý ví, že kulka nebo palice je levná metoda, "humánní" utracení psa o hmotnosti greyhounda vyjde na cca 70 EUR + poplatek za kafilerii.

K pasáži, "zda nám útulky platí" jsem se snad vyjádřila výše, jelikož tu funkci "útulku" plníme u většiny psů my sami, přiznávám, že narážím na logický problém a vzdávám se :-) Příp. ultra nevěřícím Tomášům nabízím zeptat se třeba našich kolegů v PAWS "Kolik nám platí za pejsky", email: pawsanimalrescue@net, předesílám: dráždit paní Ginu nemístnými dotazy jen na vlastní riziko - byli jste varováni

K pasáži o přelévání starostí a umožňování atd.: Milý pane Trautenbergu - tyto starosti na nikoho nepřeléváme, padají na naše hlavy. Možná budete souhlasit s tím, že všichni jsme svobodní lidé a sami si rozhodujeme o tom, co budeme dělat s časem, který nám byl dán. Někdo sadí stromky, jiný peče vdolky, někteří zachraňují nechtěné chrty z Irska. A tak to prostě je. Argumenty o zeměpisných hranicích s dovolením neberu v potaz, nevím o tom, že by bolest, krutost nebo utrpení měly občanský průkaz případně národost. Jsem především člověk. Obyvatel této planety, chcete-li.
Kromě toho, smyslem naší činnosti není "jen" záchrana nosů a hledání nových domovů (i když už i to je práce velmi náročná). Jak tak postupně víc a víc (a přibývá jich) lidí přímo v Irsku pochopilo, o co se vlastně snažíme, otevírá se víc a víc očí, uší a to JE TO o co nám jde, víte? Rádi, moc rádi, zůstaneme bez práce, až k tomu dějiny dospějí. Zatím se radujeme z každé vlaštovky. Konkrétně nyní třeba z toho, že naše irská kolegyně včera uspořádala v komunitním centru ve Scariffu, v okrese Clare (mimochodem okres s nejvyšším počtem greyhoundů utracených v dog poundu) den, kdy představila naši organizaci, naši v Irsku adoptovanou Matyldu , mluvila s rodinkami, které přišly na odpoledne do komunitního centra o greyhoundech, o tom, jak jsou skvělí rodinní psi, o tom, co se vlastně v Irsku děje... navázala kontakt také s dog wardenem přímo v Clare. Možná se do budoucna dveře tohoto dog poundu pro nás otevřou...
Takových lidí jako ona v Irsku přibývá. Postupně. Uspíšit věci neumíme, děláme, co umíme a můžeme.

Nedávno na mne odněkud na facebooku vyskočil čísi názor - zřejmě to byl odborník na situaci bývalých dostihových greyhoundů. Dotyčná osoba pravila, že situace vlastně vůbec není tak vážná, a že dráhy se o ty psy starají. Inu, přemýšlím, možná nebyla řeč o Irsku. V Irsku jsou dráhy vlastněny buď Irskou dostihovou federací nebo v soukromých rukou. Dráhy žádné greyhoundy nevlastní. Na dráhách závodí greyhoundi vlastněni buď jednou osobou, nebo jsou vlastníky syndikáty (což je sdružení několika osob). Přemýšlím, JAK se dráhy o ty greyhoundy tedy starají? Vím, že v USA existují sdružení fungující tak, že se starají o adopci greyhoundů z konkrétní dráhy. V Irsku nic takového není. Vím, že ve Velké Británii má britský Retired Greyhound Trust (financovaný britskou dostihovou federací) síť svých útulků, se svým personálem. Zde je umisťováno velké množství vysloužilých greyhoundů - za tuto iniciativu Britům opravdu a upřímně tleskám a přímo britský RGT již po mnoho let vynakládá nemalé úsilí i prostředky na osvětu a propagaci, tedy při práci s britskou veřejností se už úspěchy dostavují a už ne každý Brit pohlíží na greyhounda jako na "takové to, co rychle běhá a co s tím"... "Greyhounds Make Great Pets" - to už v Británii začíná dávat běžným lidem smysl. Vůbec netvrdím, že v Británii je problém vyřešen, zdaleka ne a cesta bude dlouhá. Ale líbí se mi, že britská dostihová federace se opravdu snaží něco dělat a nestaví se k problému zády. Také v Irsku existuje Retired Greyhound Trust, postaven jako charitativní organizace financovaný irskou dostihovou federací. Narozdíl od Británie, RGT v Irsku provozuje nula útulků. Tím myslím žádný. V rámci irského RGT jsem poznala jednu osvícenou osobu, která svou funkci vykonává jako dobrovolník, dělá, co umí a může a připadá mi jako malinký, statečný David, který bojoval s Goliášem. Má moji úctu.
Těch několik míst, kde v Irsku zlomek nechtěných greyhoundů a lurcherů najde azyl, jsou soukromé organizace, které se financují, jak umějí...

Naši greyhoundi a lurcheři pocházejí z Irska, ze země, kde ještě dlouho nebudou mít na růžích ustláno.
Takže věřte nebo klidně nevěřte - a vím, že teď nemluvím jen za sebe, ale za hrstku dalších lidí - skvělých lidí, kterých si hluboce vážím - kteří tuto šílenou káru den za dnem tlačí spolu se mnou - jsou mezi nimi jak Češi, tak Irové, dokonce třeba i Polka, Němec, Francouzka (povídám, na občanském průkazu nezáleží ) - povídám: Rádi, moc rádi, zůstaneme bez práce, až k tomu dějiny dospějí. Do té doby, nás ještě mnoho práce čeká. Děkujeme všem milým a hodným lidem za podporu - a těm druhým: buďte dobré vůle, nechcete-li rozumět, v pořádku, mějte mír v duši, není důvod škodit.

Za Chrty v nouzi Lucie