Zde vás budeme informovat o aktuálním dění, o tom, co se stalo, děje i stane. Tento blog by měl sloužit jako takový informační pel-mel projektu Chrti v nouzi a přinášet rozmanité informace o dalších, nejen chrtích, událostech.
Skype: Spojte se s námi
Všechno možné
(Autor blogu: Admin1 | Zobrazit přehled článků blogu)Pátek - sobota - Sonic
článek ze dne: 12. 10. 2011
Možná si někteří před pár dny všimli mojí minihlášky na facebooku, že zase řešíme něco dramatického.
Povím vám... minulý týden byl vážně hektický. Hlavy nám (všem) pořádně zaměstnali chrti z Dunboyne.
Ale než jsme si stačili říci, že bychom si mohli na chvilinku oddechnout, přišla zpráva z dog poundu v Ashtonu, že tam mají urgentní případ, a sice zraněného chrta, který potřebuje rychle ven, ošetřit, pomoci.
A tak zase sedím před monitorem, koukám na malou fotografii, vidím, že pes má krvavé ucho, víc z toho nevykoukám.
V hlavě se opět rozbíhají myšlenky jako splašené koně.
Pátek večer... To není dobrá doba. Nikde nikdo.
Mezi mnou a Ashtonem nějakých 2150 km. Ne, opravdu nemohu naskočit do teleportu a...
Dog pound mívá přes víkend otevřeno jen v sobotu dopoledne.
Když neseženeme nikoho, kdo by pro něho v sobotu ráno zajel, bude muset vydržet do pondělí. Doprčic. To je zlé.
A kam vůbec s ním. Doprčic podruhé.
A tak se snažím vysílat a posílat S.O.S. na různé strany.
V pátek usínám s pocitem, že je to zkrátka a dobře nahouby.
V sobotu se budím s pocitem ještě divnějším. A potom na mě zabliká něčí zpráva: Jsem z Dublinu, pojedu pro něho.
Pomoc přichází od osoby, kterou neznám. Ano, párkrát jsme se četly někde na facebooku. Jmenuje se Philomena.
Nemá ani nic společného s chrty. "Pouze" má ráda psy a snaží se pomáhat, jak může a moje prosba o pomoc zraněnému chrtovi ji nenechala lhostejnou.
Čekám na její zprávu po návratu z dog poundu. Jsou doma. Philomena je docela slušně vyvedena z míry.
Ač Irka, nikdy se nesetkala zblízka s greyhoundem nebo lurcherem. Pouze tak nějak věděla, že se jim nevede dobře. Většina Irů to "tak nějak tuší", tím to pro většinu také končí. A nyní se doslova a do písmene potkala s drsnou realitou - bez přípravy. Doma má rozechvělého, nic nechápajícího, nádherného černého lurchera, kterého někdo ošklivě pořezal na obou uších. Přesto všechno je evidentně velmi hodný a trpělivý. Z jednoho ucha kape krev, pes má evidentně bolesti. Philomena na to všechno kouká v šoku - o věcech slyšet a věci vidět před sebou, to bývá často velký rozdíl.
Krátká domluva - a jede s ním na veterinu.
Vrací se s veteriny pocákaná od krve - to když se pes při ošetřování otřepal - jedno ucho je celkem OK (tj. pořezané, ale nekrvácí, nehnisá), to druhé katastrofa. Takže: čištění, kapky proti zánětu, antibiotika.
Začali jsme mu říkat Sonic - to jméno vymyslel malý Philomenin chlapeček.
Dál si ve vyprávění pomohu pár videi (nebojte se, žádné drama tam neuvidíte, směle klikejte)
Sonic se seznamuje po příchodu k Philomeně:
http://www.youtube.com/watch?v=AhKxoi7Ginc
Večer doma (ale ano, vím, že tohle by se nemělo, pro jednou přivřeme oko, dobře? ;-) ):
http://youtu.be/XpFbEDV_ktc
Sonic je (proč mě to nepřekvapuje) úžasný pes. Rychle pochopil, že je v dobrých rukou a začal ukazovat svoji nádhernou povahu.
To, co s rodinkami normálně probíráme v emailech, telefonátech, osobně, všechnu tu naši "abecedu" - co je a není chrt, jak se chovat, nechovat, s čím ne-/počítat, jsme s Philomenou musely zvládnout takovým internetovým rychlokursem o několika dějstvích: "Prostě se ptej a já ti odpovím."
Ono přece jenom - německý ovčák a lurcher jsou v ledasčem jiní.
Kde je vůle, tam je cesta.
Jako pohotovostní dočasná máma zafungovala Philomena skvěle - palec nahoru.
A pak se jí to stalo...
Není v situaci, kdy by se mohla o Sonica starat do doby, než ho budeme moci odvézt někam k nám, takže paralelně s rychlokursem "Co je to chrt" bylo nezbytné spustit akci: "Tak dobrá, máme ho v bezpečí, a kam s ním teď".
Do hledání ubytování a vhodného pečovatele o Sonica se ochotně zapojilo pár irských přátel (díky :-) ).
Když jsem Philomeně v pondělí večer hlásila, že máme (v)hodnou paní z Dublinu, která se o něho postará, než se bude moci vydat na cestu, rozplakala se. Sonic jí i zbytku rodiny za necelé tři dny přirostl hodně silně k srdci - celý víkend byl ve znamení: "Sonic to"... a "Sonic teď tamto".
Sonic jí mimoto otevřel oči. Povídám, tušit a vidět je rozdíl. Její facebook se zaplnil fotkami dlouhonohého stvoření a její mysl zaplnily chmury.
Došlo jí, co my už víme. Setkání s irskou chrtí realitou může být drsné - vítej do klubu, Philomeno.
http://youtu.be/En34xu2y82Q
Co dodat. Na seznam nosanů, o které se musíme postarat nám přibylo nádherné okaté báječné stvoření a do pomyslného klubu přátel, kteří už příště nebudou koukat jinam jedna osoba, které dlouhonožka tak trochu přeorala svět.
(Poznámka pod čarou: pokud přemýšlíte, co se to Sonicovi vlastně stalo - poměrně častým zvykem jisté skupiny obyvatelstva v Irsku bývá označovat si svoje psy zářezy do uší - ptám se, proč se vlastně našemu druhu říká: člověk rozumný?)
Komentáře k článku
slzy v očích
(Jarča S., 12. 10. 2011)Po přečtení tohoto článku a po shlédnutí videí a fotek jsem měla slzy v očích. Lidi jsou krutí a díky bohu těm, kteří to takhle risknout a zachrání nějakého pejska, který měl smůlu na majitele. Těm lidem bych to udělala taky a třeba by si pak uvědomili co vlastně hnusnýho ,,našim,, čtyřnohým miláčkům dělají.....děkuji alespoň takto Philoméně, že se do té prvotní záchrany pustila:)
Sonic je úžasnej mladej pes, kterej se rozhodl dát lidem ještě jednu šanci:)
Jinak na videích je krásně vidět to, co by se měli naučit všichni majitelé psů - občas se chovat při řešení situací se psem jako děti, které nepotřebují řešit, jestli je pes ve stresu, prostě dělají co považují za dobré a normalní. Nepochybuju, že Darren (pokud sem správně pochopil, že se tak jmenuje chlapeček) a Sam (chlupatý NO) hodně urychlili Sonicovu adaptaci na nový život.
Krásně je to vidět na tom gauči: "Dej si šunku", "Nechci, bojím se...", "Dělej, dej si šunku...", "Ne.e, vy mě sežerete..", "Dělej, strč si to do pusy jako my", ... :D
Jinak by si měl asi každý Ir povinně vzít jednoho chrta z Dog Poundu, aby pochopil, co se tam u nich doopravdy děje...
Jinak na videích je krásně vidět to, co by se měli naučit všichni majitelé psů - občas se chovat při řešení situací se psem jako děti, které nepotřebují řešit, jestli je pes ve stresu, prostě dělají co považují za dobré a normalní. Nepochybuju, že Darren (pokud sem správně pochopil, že se tak jmenuje chlapeček) a Sam (chlupatý NO) hodně urychlili Sonicovu adaptaci na nový život.
Krásně je to vidět na tom gauči: "Dej si šunku", "Nechci, bojím se...", "Dělej, dej si šunku...", "Ne.e, vy mě sežerete..", "Dělej, strč si to do pusy jako my", ... :D
Jinak by si měl asi každý Ir povinně vzít jednoho chrta z Dog Poundu, aby pochopil, co se tam u nich doopravdy děje...
Slzy a radost
(Šárka, 12. 10. 2011)Příběh s krásným koncem, jen si asi ani nedovedem představit, kolika nosánkům se tohle štěstí vyhne:-((
Určitě, Petře, věřím, že tento pejsek /je to neuvěřitelné, jaká to jsou stvoření/po tom všem , co zažil, je z nejhoršího venku a hlavně člověku věří. K tomu dalšímu - mnoho Irů tyto pejsky jako domácí psy, mazlíčky vůbec nevnímá. Když Luci byla v dog poundu, nikde žádný greyhound, žádný lurcher. Když se ptala, proč je nemají mezi ostatními psy, ze kterých si vybírají případní zájemci, s údivem odpověděli proč jako, kdo by je chtěl.....zastrčeni kdesi vzadu. Pak je další skupina irských lidí, která žije v představách, že dog poundy jsou jakési útulky, kde je o psy postaráno a zájemci si je odtud třeba odvedou. Těžko říci, co to je - neinformovanost, nezájem, pokrytectví těch lidí. Patrně od každého něco. Nicméně to nic nemění na skutečnosti, jak jsou tito pesani ohroženi, co vytrpí a v jakém nebezpečí se nacházejí.
Díky bohu za lidi, kteří jsou ochotní takhle pomáhat. Stává se mi velice často, že se stydím za to, že jsem člověk... člověk pán tvorstva... Kdy si konečně lidé uvědomí,že jsme si se zvířaty rovni? Občas mi přijde, že spíše pejsci mají nad námi navrch :-)
Bezdůvodně člověku ublížit by je určitě nenapadlo....
Bezdůvodně člověku ublížit by je určitě nenapadlo....
Je bezvadné, že se mu podařilo pomoci. Jenže tohle není dlouhodobé řešení. Kolik chrtů si může vzít běžná rodina domů? Já mám adoptované dva, ale i kdybych jich měla pět nebo deset, nebude to stačit. To, že se pro odložené chrty najdou nové domovy, je sice nesmírně důležité, ale na jejich místo kazdý den přicházejí další a další. Pokud ani sami Irové neví, co se u nich děje, evidentně nestačí abychom si brali další a další psy, ale musí se změnit systém. Jaké jsou tedy možnosti s tím něco udělat?
Napsat nový komentář
Aktuálně
Chrti v nouzi
materiály na podporu adopce
Zde si můžete stáhnout materiály pro propagaci:
Děkujeme :-)
