Bylo to asi měsíc co jsme si přivezli Megynku (Margy). Večer telefon, volá Terezka. Copak se asi děje? Přemýšleli jste o kamarádce, v akutní nabídce jsou nějací pejskové, plní se auto s pejsky ze Španělska. Není tam náhodou kámoška pro Megy? Jasně, promyslíme, dáme vědět. Rozhodování trvalo asi pět minut – místa je dost, čtvrtý do party bude fajn, je rozhodnuto – Martička jede k nám 
. Byla mrazivá noc z 27. na 28. listopad, jedeme do Prahy, přivezou nám tu naši vílu se smutnýma očima. Už je jasné, že Marta to nebude – jedeme si pro Amálku. Otevřel se kufr auta a po dlouhé a namáhavé cestě na mě vykukují ty nejhezčí oči které jsem kdy viděla (teda kromě těch co už máme doma 
). Je tady!!! Přemáhám nával emocí, nemůžu přece zase brečet jako u Megy . Verunka mi po cestě říkala – mami doufám, že nebudeš zase brečet?! Statečně bojuju 
Beru ji do náruče – už bude jenom dobře, doma na Tebe čekají kamarádi a kámoška ze stejného místa. Rychle kupujeme obleček a hurá domů. Už je hodně po půlnoci, když si vílu přivážíme domů. V autě byla zvědavá, koukala kolem sebe, i když toho asi moc neviděla, tma byla jako v ranci. Bufík se projevil jako gentleman, přece ví jak se chovat k dámě, před měsícem si to natrénoval. Nadšení nebere konce, má další dámu na ochranu. Skáče kolem jak štěně, oba se k sobě mají, jenom Amálka se trochu bojí, všichni se ni přišli podívat a ona neví co si o tom má myslet. Je vidět, že je živější a víc se zajímá než Megy, když jsme si ji přivezli. Stáčí se do klubíčka a jenom nás sleduje. Trochu něco pojí a jdeme spát. Aspoň trochu se prospat, za chvíli bude ráno. Byla úžasná, vůbec nic neudělala. Ráno jdeme obhlídnout celý dům a zahradu. Páni, to je prostoru!!! Tady se běhá!!! A toho jídla co tady je – pořád plné misky. Moc jí chutná a já sleduje, že i Megy, která předtím měla trochu problémy s jídlem a většinou odešla když přišel k misce kocour, teď stojí nad svojí miskou a honem jí, aby na ni něco zbylo. Amálka se nepáře, zbufne co dostane a ještě kouká okolo. Na vodítku nám to celkem jde, ani moc netahá, jde s ostatníma v chumlu. Jenom hlazení nám dělá trochu problémy, bojí se ruky, musíme opravdu pomalu a hladit tělíčko, na hlavu moc ne, asi se bojí rány. To chce čas, zlepší se to. Kouká po nás těma svýma očkama a všechno sleduje. Kuchyně se najednou zdá malá, je nás teď opravdu hodně. Amálka je od začátku aktivnější, pořád někde běhá, něco zkoumá, je to veliká změna proti Megy. Bude to asi větší ďáblík. Prohlídku u veterinářky zvládla na jedničku, byla statečná, i piškotu i vzala. Máme sebou i Megy, ta si nic od cizího nevezme, paní doktorka musí stát za stolem a pak se teda uráčí a vezme si taky, vždyť Amálka už měla tři kousky 
. Ptám se, proč má Amálka všude po těle boule, je to od bití a od ran, ty už tam zůstanou jako památka na zlé časy. Taky zoubky máme ulámané, ani nechci vědět, čím vším si musely obě projít. Snad na to časem zapomenou. Čas vše zahojí, začíná nový život, konec starému a zlému…
Dneska už je Amálka DOMA necelé tři měsíce (za pár dní už celé tři). Je z ní aktivní holka, která je všude za námi, dovádí s pesanama, jenom strach z ruky se občas ještě projeví, hlavně když chtějí pohladit cizí lidé nebo chlapy. Z těch má respekt, ale to se časem taky zlepší. S Megy jsou nerozlučné kámošky. Všude spolu, kde je jedna, tam je druhá a většinou i zbytek smečky. Nejraději spinká na gauči nebo v peřinách. Je to lumpík – destrukta. Odnesli to papíry, ovladač od televize, pokud zapomenu uklidit koš a někam jdu, tak je mi jasné, co najdu po návratu. Všude rozházené nanošené odpadky, nejraději cupuje krabice od mléka a pytlíky. Taky můj diář je lehce ohlodaný, všechny důležité papíry a listiny musí být dostatečně vysoko, protože není nic lepšího než trhající se papír . Taky jídlo musíme najednou dávat vysoko a hned uklízet, protože už se nám taky stalo, že místo výborné večeře jsem měli chleba – Amálce to prý mooc chutnalo . Museli jsme si rychle zvyknout, že teď máme doma aktíka. Procházky miluje. Pořád by běhala, všechno musí prozkoumat a očichat, všude značkuje. V autě cestuje moc ráda, je na ní vidět, že je nešťastná když musí zůstat doma. Je to slečna úžasná – z víly se smutnýma očima se stává krásná víla s očkama, která naznačují, že zase vymýšlí nějakou lumpárnu . Terezko díky, žes tenkrát zavolala a velké díky Lucince a Mílovi,kteří nám ji v Prahy předali…
. Holky jsou překrásné a šťastné a nejen ony.
