A je to tady! Po „dlouhých“ dnech čekání mi na zadním sedadle auta dělá společnost Maggie. Adoptovaná chrtí slečna, která irský útulek vymění za byt 2+1, kde jí společnost bude dělat kocour Máša.
Když se podívám do těch jejích očí cítím se opravdu dobře. Pevně věřím tomu, že od teď jí čeká lepší život. Vím, že dělám správnou věc. Něco, co se má udělat, když člověk může a má na to prostředky. Lepší život pro Maggie je sice jenom kapka v moři, ale i ta se počítá. Jednou se budu moc otočit a říct si: „Tak tohle byl opravdu dobrý skutek!“ Vím, že to možná nebude lehké, ale jsem přesvědčená, že to prostě zvládneme. Neúspěch si nepřipouštím.
Vystupujeme a po první „vystrašené“ procházce chceme jít domů. Jenže to nejde. Maggie se prostě bojí. Stojí přimražená k zemi, očka vytřeštěný a nic s ní nehne. Nefungují ani pěkná slova a milý tón v hlase, ani pamlsky. Nevadí, na takovéhle situace jsem teoreticky připraveni ze sezení s lidmi z adopčního programu. Chce to jenom trpělivost a vše půjde. Přítel Maggie bere do náruče a vynáší do bytu.
Seznámení s Mášou probíhá překvapivě velice dobře. Kocourek obšlapuje kolem a zjišťuje, co to je za obr zvíře. Magginka se snaží dělat, že tam vlastně vůbec není, že vůbec neexistuje. Ostatně to se nažila dělat i celou vycházku. Přesto se vydá na průzkum nového domova. Pelíšek nachází rychle a taky chápe, že patří jí. I já nacházím první Magginčin podpis. Zasměju se a poctivě dílko uklidím. Ostatně s tím se počítalo, většinu koberců jsme na čas odstranili, takže úklid není žádná velká dřina. Jdem spát, zítra nám všem začíná nový život.
Jídlo Maggie nedělá problém. To je dobře, že jí chutná. Loužičku uklidím bez mrknutí oka, je na jediném koberci, co jsem v bytě nechali. Nevadí. Tak a jde se na první oficiální procházku! Z bytu se ale nechce, takže do náruče a pěkně o patro níž. Na vodítku nám to jde dobře. Smutné je, že to bude nejspíš tím, že Magginku okolní svět prostě vůbec nezajímá. Kam jdem my, tam jde ona. Poslušně udělá potřebu, za kterou se snažím jí chválit, co to dá. Jenže jí je to úplně jedno. Když na ní mluvím, nereaguje:-( Nastává problém, blíží se přítel a má na sobě výrazně barevné tričko, Magginka se začne zmítat na vodítku, jak smyslů zbavená. Co se stalo? Co jí tak vyplašilo? Vždyť ho přece zná? Horko těžko jí uklidňujeme. Ona je vyděšená, my jsme vyděšení, tak jdeme radši domů. Doma Maggie pookřeje, zřejmě je ráda, že jí nečekal žádný přesun do neznámého místa, žádní noví lidé ani kocouři, že se vrátila tam, odkud vyšla.
Konečně mám příležitost si tu naší novou členku rodiny pořádně prohlédnout. Nacházím jizvu na hlavě, na čumáku na krku, na noze, dvě na boku a časem se od veterináře ještě dozvídám o uraženém horním špičáku. Proboha, to jí snad někdo takovým způsobem bil? Proto tak reagovala na přítele v barevném tričku? Něco jí to připomnělo? Jizvy na těle člověk objeví, ale co ty na duši? Dokáže se s nima nějak vypořádat? A dokážu to já? A přítel? Pokaždé, když jdeme ven, je to jedno velké dobrodružství a chce to opravdu velikou dávku trpělivosti. Maggie má totiž strach z: již zmíněných mužů v barevných tričkách, z dětí kompletně, ze zvuků které jsou slyšet z oken domů, jejichž existenci jsem si do té doby vůbec neuvědomovala (například vrzání židlí, kašlání, nebo cinkání hrnců při vaření), ze špatně zvednuté nohy, která zaskřípe o písek na zemi a ze spousty další zvuků a jevů. Většinou to probíhá tak, že se někde zastaví a nejde to prostě dál, takže to zkusíme doprava, doleva, dopředu, dozadu a když máme obě štěstí, jedna z těch stran jí přijde děsivá míň, takže tou se vydáme.
Vlastně se jí ani nedivím, že z toho bytu nechce vůbec ven. Tam se cítí čím dál líp. Tam je to pro ní jistota. Vím, že by jí bylo asi mnohem líp na nějakém klidném místě v domečku se zahradou a nějakým psím kamarádem. Jenže v tom štěstí, co jí potkalo má, holka, vlastně i kus smůly. Nový domov je v bytovce v okresním městě. Jediný sevis, který jí zatím můžu dopřát, je vycházka k řece. Když vydím, jak jí ty naše vycházky stresují, hlavou mi jede, jestli jsme to přece jenom nepřepískli a neukousli si příliš velké sousto. Přece jenom jsme s přítelem oba v podstatě pejskaři začátečníci. Je mi z toho vážně smutno. A má být taky proč, protože já jsem přece ten, kdo za její další život nese zodpovědnost. A co když jí prostě nebude líp, co když bude pořád mít takový vystrašený výraz, ocas mezi hohama, nastražené uši a touhu z toho „chaosu“ vzít nohy na ramena? Uklidňuji se vzpomínkou na naší návštěvu u Lucky a Míly a na upozornění, že pejsci potřebují čas, že takovéto projevy jsou vlastně „normální“. A můj „selský rozum“ říká to samé. Přece nemůžu po pejskovi, který za sebou nemá moc šťatnou minulost, pobyt v útulku a opravdu dlouhou a určitě stesující cestu za mnou, chtít, aby se choval, jak bezstarostné štěně.
Jak jdou dny je to vše veselejší a veselejší. Přes veškerý strach, který Maggie má, dělá den ode dne pokroky. Venku už to není jenom apatický pejsek, který se nechá vláčet na vodítku a projevuje se jenom když má strach. Očuchává všechny rohy, všechny stromky, lavičky, patníky, prostě úplně všechno, co se očuchávat dá. K ostatním pejskům se chová hezky, nebojí se jich, přijde se seznámit, Ale je to prostě aristokratka. Nikdy nevyvádí, je spíš jakoby „nad věcí“. Kolem většiny mužské populace projde bez naprostého zájmu, za některými dokonce přijde a nechá se v klidu pohladit a obdivovat. Některé ještě musíme obejít obloukem nebo zůstat stát na místě a nechat přejít je. Různé hlasité i tišší zvuky jsou jak kdy. Někdy je to pohoda, někdy Magginku vyděší něco, co už před tím slyšela desetkrát a ani to s ní nehlo. Paradoxně, co jí vždycky nechávalo naprosto klidnou byly auta a sekačky na trávu, a přitom ty dělají tolik hluku. Co ale zůstává zaručenou jistotou strachu, jsou děti. A myslím, že i chápu proč. Děti se přece jenom pohybují jinak než dospělí, jsou a v našem blízkém okolí v podstatě nejsou. Takže Maggie nemá ani příležitost zjistit, že vlastně o nic nejde. Ale věřím, že i tohle zlomí čas. Každopádně je vidět, že nejvíc si užívá procházku buď ráno, kde je ještě relativní klid a nebo navečer, kdy už zase klid nastává.
Po týdnu a půl věci vypadají mnohem veseleji. V domě ze schodů a do schodů chodí už jako profík. Z bytu jí ještě musíme malinko „postrčit“, ale není to nic hrozného. Ostatně ona už stejně asi tuší, že se tam vždycky do toho svého pelíšku zase vrátí. Když se totiž přiblížíme k našemu domu, do kterého původně nechtěla ani vkročit, začne lehce táhnout. Máša už v bytě taky není takový kápo. Už se totiž o veškeré prostory musí dělit s flekatým psiskem, které na něj vrtí ocasem a chtělo by si s nim moc hrát. Jenže kocour pro to zatím nemá moc pochopení. Přece jenom, je o dost menšího vzrůstu:-) Ale i to, že v klidnu spí oba v jedné místnosti (když jsme doma) beru jako malé vítězství. Když dneska zavolám: „Maggie!“ vím, že za uslyším cvakání drápků o lino nebo parkety a za chvíli se zjeví krasavice, která se bude snažit olíznout mi ruku nebo tvář. A já jí za to ráda podrbu mezi předníma packam, protože to má prostě nejraději. Ale doma jí volám málo, protože to vlastně není ani potřeba. Kam jdu já, přijde za chvíli sama. Natáhne se jak dlouhá, tak široká na zem, odpočívá a čeká, do jaké místnosti se zase přesunu. Takže v tom našem malém bytě je přece jenom nějaká výhoda, alespoň se tolik nenaběhá:-)
Jak ze začátku pobyt doma o samotě nebyl pro Maggie žádný problém, dnes už je to trochu jinak. Ze dveří nám koukají třísky a dozvídáme se, že trpí separační úzkostí. Prostě už ví, že patří k nám a nechce bez nás být. Takže když odejdeme do práce snaží se dveře zdolat, co jí síly stačí. Je to ale problém, který se dá odstranit. Stačí jenom dávka času, trpělivost a důslednosti. Ostatně bylo by najivní nepočítat s nějakými těmi ztrátami:-)
No a koberec? Ten poslední, co jsme doma nechali? Ten jsem vyhodili. První loužičku, jsem vydrbala, druhou loužičku jsem vydrbala, třetí ještě taky, ale u čtvrté jsem ztratila nervy a dali jsem ho pryč. Už málo kdy se u nás loužička objeví. Ale když jo, musím upřímně přiznat, že mě to trochu rozhodí. Vždy, když uklízím tu předcházející, věřím, že je to poslední. Takže, když jdu zase pro kyblík a saponát, beru to jako malou prohru: mojí, že jsem měla jít ven přece jenom o něco dřív a Maggie, že to přece jenom mohla vydržet o něco déle. Ale tohle opravdu není žádná tragédie. Každý den se učíme obě dvě. Máme tedy nárok udělat sem tam nějakou tu „chybičku“.
Vím, že pejsek je závazek. Moje ranní lenošení v peřinách je pryč. Pokaždé, když si plánuji svůj volný čas, musím počítat s tím, že doma mám zvíře, které čeká, že přijdu a vyvenčím ho, pohladím ho a naplním misky. Můj život se příchodem Maggie dost radikálně změnil. Pro mě osobně je to zatím ten největší závazek, který mám. A když přijdu domů a čeká mě tam velké vítání, když jdu ven a vysvětluji jí, ať se nebojí, že se domů zase vrátíme, když jí vidím, jak do sebe hází baštu z misky, tak pokaždé jsem opravdu moc ráda, že jsme se pro ní rozhodli, že jsem do toho šli a že jsme se ty první dny nelekli. Protože ona za to opravdu stojí :-)
P.S. A to ani nemluvím o tom, když jsem domluvili zahradu, na které se může Maggie v klidu proběhnout. Sundali jsem jí vodítko, a když zjistila, že prostě může, byla to taková velká radost a krása, že se mi z toho rozklepaly kolena a do očí valily slzy. A o tom to celé asi je :-)
I think your solution was greyt.
