Zdravím všechny,
tak už to bude brzy půl roku, co jsem nový domov našla na Vysočině u Dušana, Dáši a věčně nevrlého kocoura Máši (pana Pípáka a Boženu moc nepočítám, ty jsou na poličce v kleci a s těma by se mnohem radši kamarádil Máša – mě jsou úplně fuk). Ale k věci, je mi totiž úplně jasné, že Vás všechny moc zajímá, jakže se to u těch nových páníčků mám :-) :
Musím říct, že po mém příjezdu, jsme z toho všeho byli všichni tak trochu paf.
Já jela strašně dlouho v nějakém autě – bylo to vážně děsně, děsně moc dlouho, pak mě i přes můj nesouhlas z toho auta vyndali a přišli ti dva (tedy moji páníčci), hned se ke mně měli, jenže co já s nima, když na mě mluvili úplně nesrozumitelně? A ještě ke všemu mě zase posadili do nějakého auta (bylo opravdu o dost menší) a zase jsme někam jeli, ale už bez těch ostatních pejsků – prostě jsem v tom zůstala úplně normálně sama! V tom baráku, kam mě dovezli, to opravdu smrdělo hodně – hodně pochybně a ještě ke všemu tam bylo něco, s čím jsem si vážně nevěděla vůbec rady. Dneska už vím, že jsou to schody, nemám je pořád ráda, ale už je zvládám bez problémů (když chci teda). Doma celá anabáze pokračovala dál, přede mnou totiž prostory zabydlel kocour, kterýmu se říká Máša (no považte, kdo to kdy slyšel, aby se kocour jmenoval jako kočka). Tak jsem se rozhodla pro jistotu ho úplně ignorovat, chodil kolem mě dost naježeně a vypadal opravdu dost nebezpečně.
No a ti moji páníčkové? Ne jenom, že teda mluvili úplně jinak, ještě mi zkomolili jméno a opravdu dost divně se tvářili, pokaždé, když jsem si ulevila – jako kdyby to samy nedělali. Celkově se jim dalo porozumět jenom stěží: napřed mě hrozně chtěli mít v bytě, a když už jsem se v něm pěkně zabydlela, zase mě pořád chtěli tahat ven – do toho chaosu, co tam venku vládne – hrůza hrůzoucí. Takových zvuků a aut a hlavně lidí, děs běs, brrrr….nejlíp je doma.
No jo, ale to bylo všechno na začátku – v srpnu a teď je únor :-) Dneska už se věci mají krapánek jinak: všechny jsem si omotala kolem drápku (teda krom kocoura) a žije se nám skvěle. Neříkám, je to hodně moje práce, protože abych se s těma páníčkama bláznivejma dalo vůbec vydržet musela jsem na sobě dost zapracovat a ani teď nespím na vavřínech – ale ono to s těma lidma asi jinak nejde.
Pro představu pár důležitých bodů, aneb soužití s dvojnožci:
1) na záchod se musí jenom venku – to za každého počasí!!! Je úplně jedno, že prší, sněží, svítí (to je jediná situace, kdy to teda nevadí) prostě se jde. Páníčci zabalí mě do oblečení, sebe do oblečení a chodíme po venku dokud je to nepřestane bavit – opravdu zvláštní způsob trávení času. Asi ještě nepochopili, že ležení je mnohem lepší věc a mě jaksi neposlouchají – já jim to říkám pořád.
2) děti nejsou nepřátelé – musím říct, že s touhle teorií až tak úplně nesouhlasím. Mě se zdají nad míru pochybní a až nebezpeční. Úplně nejlepší je vůbec je nepotkávat. Pokud je střed nevyhnutelně nutný, rychle obejít obloukem. Nedávno mi domů na půl dne nastěhovali novorozence, tak musím říct, že s těma to teda jde. Voní teda úplně nejvíc divně, ale skoro vůbec se nehýbou a když je teda baví řvát, tak ať si řvou, to mi tak neva. Musím uznat, že na tomhle bodu budu muset asi ještě hodně zapracovat, protože páníčky to dost trápí a když se náhodou nechám o nějakého toho pochybného stvoření pohladit (což se v podstatě nestává), mají z toho první Vánoce.
3) hlazení a mazlení – to je hodně dobrá věc, na které jsem v podstatě pracovat vůbec nemusela, to mi jde jaksi samo, protože nedělám vůbec nic. Páníčci kolem mě poletujou, mluví milým tónem a drbou mě tam, kam si sama nedosáhnu
4) pamlsky – taky hodně dobrá záležitost. Jediný, co to trochu kazí je to, že se o ně dělím s Mášou. Ale probíhá to víceméně spravedlivě: Jednou on, jednou já. Občas dvakrát já – ale kdo se pak má na toho kocoura dívat
5) jídlo na stole a na lince – tak to se prý nejí! Tedy já ho prý nejím, to je jenom lidský. Na druhou stranu, když se nikdo nedívá, tak ochutnám proč ne? Jenom je důležitý, aby mě nikdo nenačapal. To si pak musím vyslechnout řeči, že se to nedělá a tak
6) kocour Máša – je to starej morous, na druhou stranu si děláme navzájem společnost. Občas trochu poškádlím já jeho, občas on mě. Ale má respekt, chlapec, sahá mi totiž jenom po břicho, takže je mu úplně jasný, že jsem silnější. A když jsem pryč dlouho, dokonce mě přijde i přivítat a otírá se mi o nohy – ale nesmím ho na oplátku olizovat. To on nerad.
7) povely – je to hodně divný, ale páníčci jednou za čas vyžadují, abych jim dala tlapku, nebo si sedla (i když normálně vůbec nesedám) a nebo abych si lehla (když se mi zrovna nechce). Mám v tom trochu zmatek, ale udělám to, protože v ruce mají většinou piškot a když se trefím, tak ho dostanu (a Máša nedostane nic :-) ). Iniciativně to zkouším i když mají páníčci v ruce nějakou svojí baštu, ale většinou z toho nic nekápne.
8) náhradní páníčci – no jo, tak ty jsem taky vyfasovala a musím říct, že jsou hodně fajn. Většinou totiž dorazí, když už jsem doma opravdu dlouho jenom s kocourem a vím, že to čůrání doma by nebylo dobrá věc. A oni přijdou a vezmou mě ven, nacpou mě pamlskama a vůbec nemusím dělat žádný sedni a tak. Dokonce mám u nich taky pelíšek – červenej – náhradní panička mi ho ušila (doma mám pro jistotu dva) A taky mi ušila šálu na hodně velkou zimu – když mě teda nutí chodit ven.
9) ostatní pejsci – tak ty jsou tady na Vysočině hodně fajn. Musím říct, že ještě se žádným jsem se nedostala do konfliktu. Nejlepší jsou asi Ben, Venda a Rusty. Jedinej Venda teda chodí na „špagátu“ jako já. No prý to jinak nejde, tak jsem s tím teda smířená. Ale když si můžu zalítat na zahradě, tak to je hodně dobrý.
10) město – tak to teda opravdu nemusím, nejsem na něj moc zvyklá, tak vždycky koukám, jak bluma. Páníček mě tam občas vezme, prý abych si zvykala. Panička zase říká, že na to nemá nervy a moc se tam se mnou nehrne. Ale je fakt, že takhle se to teda asi nenaučím.
11) dovolená – na jaře jedeme na první společnou dovolenou. Já a páníčci (o Mášu se postarají ty náhradní). Vůbec teda nevím, co to dovolená je, ale oni jsou z toho celý odvařený, tak jsem zvědavá, co z toho nakonec vyplyne. Zatím to vypadá, že se pojede docela dlouho autem, co je super – to mě baví hodně. Dá se tam spát i koukat z okna, je tam teplo a mám pro sebe celou zadní sedačku. Tam mi vážně nechybí nic.
No takže takhle nějak si teď v tom Havlíčkově Brodě žiju. Každý si udělejte obrázek sám :-) Já jdu omrknout, jestli nekápne z páníčků nějakej piškotek a nebo ještě líp - celá miska bašty.
Maggie
